pondělí 7. prosince 2009

Další fotky zde IV. (nepovinné)

http://ghosty.rajce.idnes.cz

tentokrát na témata: pohlednice, Vánoce, nákupy

úterý 1. prosince 2009

Ze světa XXXIX.

Klokaní deník XXXIX.

Dnes jsem napsal své první anglicky psané literární dílo. Bylo to nečekané, nikdo to neplánoval a okolnosti byly nesmlouvavé. V rámci výuky přízvuků jsme narazili na Learův limerick. A pak se Erica (naše kanadská teacher) krátce zamyslela a pravila, že po nás chce napsat limerick a že na to máme pět minut. Zvolil jsem téma založené na skutečném příběhu člověka, který se mnou chodí do třídy a za 4 minuty se mi podařilo vyplodit toto. Don’t you judge me.

Dedicated to Fernando

There was a student from Manly
who drank too much alkohol mainly.
When he‘d kicked a bottle
police came full throttle.
They arrested the student from Manly.

Tedy svoje poprvé jsem si představoval jinak.

pondělí 30. listopadu 2009

Ze světa XXXVIII.

Klokaní deník XXXVIII.

Obytné čtvrtě na severu jsou čtverečky. Desítky kilometrů ulic a rodinných domů. Překvapivě tam nepotkáte živou duši, která by šla odněkud někam. Architekti tento fakt podtrhli tím, že se neobtěžovali sem nakreslit chodníky. Na obrubníku jsou poznamenána čísla domů, asi aby rezidenti věděli, kam (kromě tradiční dvojgaráže) zaparkovat svá auta. A bez auta se tu prostě neobejdou. Je to kamkoliv daleko. Občanská vybavenost se bázlivě shlukuje vždy do jedné ulice, jejíž domy vypadají jako kulisy do westernu. Krámky uprášeně žmourají v ostrém slunci. V dostupnosti dopravy a kvalitních služeb se severní čtvrti mohou směle popasovat s českou vesničkou střediskovou.

To, co mělo být původně příjemnou procházkou rezidenčními čtvrtěmi, se záhy zvrtlo v plahočení rozpálenými ulicemi, na kterých není zajímavého vůbec nic. Obytné čtvrti jsou sice plné zeleně, ale ta je buď schovaná za ploty nebo příliš řídká či nízká. Výsledkem je, že jen málokde je k nalezení kousek stínu. Po několika kilometrech komíhání ulicemi začínáte špičkou jazyka škrtat o rozžhavený asfalt. Vzduch se kroutí vedrem a všude jen domy a vilky. V okruhu dvou kilometrů mezi nimi není jediná večerka, hospoda či rychlé občerstvení. Situace se nezlepší ani poblíž pláží, kde zkrátka přestanou baráky, a začne moře. A vy se nemůžete zbavit dojmu, že na druhém břehu ty čtvrtě zase pokračují až do bezútěšného nekonečna. Na pláži Curl Curl není jediný vzrostlý strom. Na pláži Curl Curl totiž není vůbec žádný strom. Kdybyste písek ještě trochu přihřáli, můžete si na místě vyfouknout sklenici. Severní čtvrti jsou prostě uprášené, horké a mdlé paneláky naležato, tečka.

Ze světa XXXVII.

Klokaní deník XXXVII.

Vypravil jsem se hledat práci do Warringah Mall, velkého obchodního centra v severním vnitrozemí. Warringah Mall Shopping Centre je propletená soustava obchoďáků a malých krámků s množstvím otevřených prostor, arkád a atrií. Otevřené prostory jsou přistíněny špicemi plátěných střech a z dlažby čouhají palmy a stromy. Krátce po vstupu tak ztratíte přehled, co je vevnitř a co venku. Atmosféra vládne pohodová. Děti lezou rodičům po hlavách a nikdo vás ve frontě nešťouchá košíkem do zad. Sortiment je, odmyslíme-li častější výskyt surfových prken, celkem podobný českým nákupním centrům.

Dbalý směrovníků a orientačních plánků dorazil jsem na cantrální občestviště, které mělo slibovat paletu pracovních příležitostí. Jsou tam čtyři fastfoody a lisovna ovoce. Prakticky ve všech byli velmi vytížení a úměrně tomu protivní, jakmile se dozvěděli, že hledám práci. Nakonec jsem plynnou polohlasnou češtinou prohlásil, kam přesně má celé Warringah Mall jít a vyrazil z uprášeného vnitrozemí směrem k moři. Na místa, kde jsem tušil tepající turistický průmysl, kavárny, restaurace a bary. Přes čtvrti Curl Curl, Freshwater a Queenscliff jsem se vydal na cestu domů.

středa 25. listopadu 2009

Ze světa XXXVI.

Klokaní deník XXXVI.

Ke zvláštnostem australského bydlení patří mimo jiné to, že trubky jsou začasté vedeny z vnějšku po stěně, aniž by se zedníci pokusili tuto skutečnost jakkoli skrývat. Vodoměry jsou řešeny podobně. Před domem prostě z trávníku roste trubka, opatřená kohoutem a počítadlem a pak zahnuta dvěma koleny opět mizí v trávníku.

Důkazem toho, že za infrastrukturu se Australané nestydí, jsou i bohaté čtvrti. Najdete tam rozlehlé domy ze dřeva, cihel, skla i betonu. Některé za draho přeplácané, jiné (za ještě víc) jednoduché a moderní. Najdete tam domy luxusní a najdete tam domy postavené snad rovnou z peněz. Jsou komponované ve velkorysých zahradách, řazené v širokých ulicích a zalité do ticha a téměř bavorského pořádku. Přímo z toho bavorského pořádku trčí dřevěné sloupy s izolátory, zapíchnuté nahoře do husté sítě elektrických rozvodů.

Poněkud překvapivý je pohled na auta stojící u vil. Odmyslíte-li věkovité škodovky, je sestava aut podobná parkovišti na libovolném pražském sídlišti. Domníváte-li se, že Australan má své hezčí auto v garáži, budete možná zklamáni. V drtivé většině garáží, které jsem viděl otevřené, byla loď.

Ze světa XXXV.

série komentovaných fotografií opět zde:
http://ghosty.rajce.idnes.cz/common_life_in_Manly/

Ze světa XXXIV.

Klokaní deník XXXV.

Promiňte, že už zase otravuji s autobusovou dopravou, ale některé věci člověka prostě nepřestanou fascinovat. Moje Švýcarská spolužačka zkouší jezdit autobusem pravidelně (vzdor tomu, že pojmy autobusová doprava a pravidelnost tady nedávají do jedné věty). Historky o zpožděních a nedorazivších spojích přeskočím. Před čtrnácti dny pravila, že každý řidič má jiný názor na výši jízdného a že je spokojená, protože ji to toho dne stálo jen dolar padesát a že to bere jako takovou malou kompenzaci za to, že řidič nebral na vědomí kruhový charakter kruhového objezdu a jel prostě rovně.

O týden později, tuším ve čtvrtek, pak vyprávěla, jak propadla panice a chtěla vystoupit, když autobus na tomtéž kruhovém objezdu odbočil, směřujíc kamsi na periferii. Než tak ale stihla učinit, vypukla mezi cestujícími rebelie a pučisty narychlo zvolený výbor cestujících jednomyslně odhlasoval, že se pojede přes tytéž zastávky jako ve středu, v úterý a v pondělí. Řidič byl následně donucen autobus otočit a přísahat na jízdní řád. Australané jsou prostě konzervativní.

neděle 22. listopadu 2009

Ze světa XXXIII.

Klokaní deník XXXIV.

Jeden z důvodů, proč bych chtěl být delfínem, je ten, že delfíni jsou chytří. Je to pár milionů let, co savci vylezli na břeh s vidinou lepší budoucnosti. Rozhlíželi se, adaptovali a tisíciletí míjela. Delfínům jako prvním došlo, že to celé byl omyl, a vrátili se zpátky do oceánu.

Na Shelly Beach se chodí šnorchlovat. Chodím taky, většinou v neděli. Slunce si koupává konečky prstů a do písku na dně maluje prasátka. S očima široce otevřenýma proplouvám nekonečným obývákem. Panuje tu chladivá modrá atmosféra, jako by ryby koukaly na televizi. A já se vznášívám nad huňatým kobercem mořských řas, cizorodý a neohrabaný jako lachtan po mrtvici. A malé rybky plují do školy a u toho si zpívají, určitě. Plavou totiž do rytmu a trochu poskakují. Mořští ježci jsou zalezlí mezi kameny. Konverzují pouze z donucení a s pichlavou jízlivostí. Přidala se ke mně ryba, byla velká asi jako karas, ale většinu její hmotnosti tvořila zvědavost. Držela se ode mě na délku paže a s povytaženým obočím říkala: „nooo, jenom aby… jenom aby.“ Vyrazil jsem směrem k otevřenému oceánu a potkal jinou rybu, pokynula mi ploutví, abych jí následoval. A najednou jsem byl uprostřed rybí demonstrace. Stovky stříbrných ryb napodobovaly dění na Barrandovském mostě. Proplétaly se, vlnily, třpytily, rozjížděly se a shlukovaly. Pak na sebe mrkly, sešikovaly se a odpluly směrem na Vanuatu. Zahlédl jsem oranžovou rybku se svítivě modrými pruhy a vyrazil za ní ke dnu. Ve stínu mezi kameny dělala skromnou, ale zářila spokojeností. V zápětí se okolo prohnala formace špičatých ryb s dekorem malých divokých prasátek. Litoval jsem, že nemám žábry a odskočil si na nádech. Vraceje se zpět narazil jsem tváří v tvář na velikou modrou rybu a leknutím jsem trochu zabublal. Tvářila se vědoucně a špulila masité rty.

Mezi řasami a kameny potkáte mušle, škeble, potápěče, medúzy, ryby všech barev a velikostí a kdovíco ještě. A všichni tam mají své starosti, letmo vás pozdraví a naznačí, abyste se chovali jako doma. A delfíni tohle určitě věděli. Delfíni, jediní tvorové, na Zemi, kteří jsou zároveň inteligentní a optimističtí.

(Btw.: Předešlá fotografie je právě ze Shelly Beach, není samozřejmě autorská, neboť mi do foťáku teče, ale chtěl jsem, abyste měli nějakou představu o tom, jak to opravdu vypadá.)

sobota 21. listopadu 2009

Ze světa XXXII.

Klokaní deník XXXIII.

Přijel jsem do Austrálie, abych se naučil anglicky. Jenže se to nějak vymklo kontrole. Škola se tu necítí být jakkoli svázána se školní budovou ani s oborem výuky. Lekce a domácí úkoly se volně potulují městem a aplikují se dle vlastního uvážení. Což neznamená, že jsou zdarma. Tu zaplatíte iluzí, tu předsudkem. Pozor, automat nevrací. A tak se denně dozvídám spoustu nového o Austrálii, o světě, o Češích a o sobě. Ve volných chvílích žasnu.

Samotná výuka angličtiny ve školní budově je začasté provázena polemikami nad aktuálními tématy, vědomostními kvízy či zdánlivě neškodnou konverzací. Ve třídě plné cizinců se mě neustále zmocňuje pocit, že tam nesedím jen tak za sebe, ale taky za vás všechny, za Čechy, (někdy i za Evropany). Vězte, že se snažím, abyste vypadali vzdělaně, rozumě, přátelsky a chápavě. Jak se v ČR koukáte na plastické operace? Jaká oblast zločinu je v ČR oblíbená? Je v ČR velký počet bohatých lidí? Odpovězte v cizím jazyce, máte přesně vteřinu na rozmyšlenou. Po odpovědi očekávejte údiv a doplňující otázku „proč“. Snažívám se proto omezit balast a vyjádřit základní esenci problému a zahrnout do odpovědi vysvětlení toho, proč to tak je (abychom nevypadali jako pitomci). Nikdy předtím jsem se nemusel ptát, proč to tak je. Většina lidí v mé zemi to tak nějak tuší podobně. Důkaz množstvím. A tak odpovídám, rychle a upřímně. Věřte, že občas mi samotnému není vůbec příjemné, co se o nás slyším říkat. Ale bráním nás, vysvětluji, uvádím historické kontexty. Snad vypadáme ve třídě 403 jako národ zkušený, rozumný a hrdý… a snad jsme ve skutečnosti alespoň to první.

Dnes jsem dostal nečekaně otázku, které zvíře bych chtěl být. Dřív než jsem si stihl pomyslet, že taková otázka je úplně k ničemu, odpověděl jsem plynně: „Delfín.“ Zvláštní, nikdy jsem o tom pořádně nepřemýšlel a přesto mám pocit, že jsem vždycky chtěl být delfín. A od té doby o tom přemýšlím a napadají mě samé argumenty pro. Není to příznak duševní choroby? Je moje chuť na sushi produktem rozpadu osobnosti? Hmmm.

úterý 17. listopadu 2009

Ze světa XXXI.

Klokaní deník XXXII.

Slíbil jsem, že vám povím něco o surfování. Už měsíc pozoruji namakané borce a tvarované baby, jak chvíli postávají v neoprénu na pláži a slaná voda jim omývá kotníky. Pak pomalu otáčejí hlavu z profilu a v očích se jim zablyští nezměrná dálava oceánu. Následně se hluboce nadechnou, rozšíří se jim hrudní koše a zorničky a oni elegantním klusem vstoupí do tyrkysové plochy s bílými hřebeny a stávají se vládci oceánu.

Vlny byly dvoumetrové a tak jsem si půjčil prkno. Voda je na Australany studená a tak všichni nosí wetsuit (neoprén). Wetsuit je pro sraby, chachá. Uchopil obrovský začátečnický surf pod paží a překvapen, jak je lehký, jsem vyrazil na ulici. Trochu to fouklo, a tak jsem prknem připlácl na zeď kolemjdoucího Japonce. Řekl jsem rychle za sebou „aha“ a „sorry“ a šel komplikovat dopravu na přechod.

Na pláži jsem odložil věci, hluboce se nadechl, uchopil prkno a vběhl do vln. Teorie je pro sraby. Šlo to skvěle, běžel jsem a pak jsem skočil na prkno a jel jak šlak. Vlny jsou silné a nekompromisní, ale lámal jsem si pomalu cestu vpřed… chachá. Vlny jsou taky neodhadnutelné, potměšilé a mstivé. A tak mi záhy jedna zabavila prkno a já osaměl. Od toho, aby mi neuplavalo, jsem ho měl k noze přivázané takovým šlauchem… chachá. Druhá vlna prkno uchopila a třískla mě jím do hlavy. Na chvilku mi vypadl obraz a pískalo mi v uších. Rada pro začátečníky „pod vodou se divíme pouze se zavřenými ústy!“. A tak jsem pár minut seděl na písku a přemýšlel o životě.

Ale nevzdal jsem to a zkoušel to znovu a znovu, dokud mě boj se studenou vodou úplně nevyčerpal. Výsledkem jsem třikrát chytil vlnu a cítil v sobě sílu celého oceánu. Věřím, že tohle je ten důvod proč má angličtina tolik ekvivalentů pro slovo úžasný.

Ze světa XXX.

Klokaní deník XXXI.

Zajímáte se o koně? Ne? Většina Australanů také ne, dokud nepřijde den, kdy se jede Melbourne Cup. V Austrálii je to sportovní událost roku. Ve státě Victoria se kvůli dostihu vyhlašuje cosi jako státní svátek. Den před závodem všichni spekulují, čí kůň je víc hnědý (hnědí koně jsou statisticky úspěšnější) a konzultují, jak se který žokej asi vyspí. Následující den se nikdo na nic nesoustředí. Ve tři hodiny odpoledne to v práci zapíchne ta polovina obyvatel, která ještě nestojí ve frontách u sázkových kanceláří a všichni se pak sejdou v hospodách. Podupávají, zajišťují si výhled na plátna a obrazovky, tři minuty řvou jako zjednaní, polijí se pivem a jdou domů.

Protože jsem názoru, že atmosféru takové události je třeba prožít se vším všudy, začal jsem den předem shánět typy na vítěze. Tipů na vítěze jsem sesbíral 22 (což je obzvlášť divné, uvážíme-li fakt, že startovalo 21 koní). A tak jsem to udělal jinak. Pročetl jsem jména kobyl a narazil na jednu jménem Zavit (což je jistojistě Závit bez diakritiky). Řekl jsem si, že kůň toho jména jistě dře jako šroub, a že je v tom jménu obsaženo jakési nezlomné odhodlání a vzestupná tendence. A tak jsem absolvoval proceduru, proškrtal políčka a s důvěrou vložil svůj středeční oběd v sázku. Ve středu ve tři jsem podupával, zajišťoval si výhled na plátno, tři minuty řval jako zjednaný, polil se pivem a šel domů. Bez oběda.

čtvrtek 12. listopadu 2009

Ze světa XXIX.

Klokaní deník XXX.

Australané se umí pořádně napít. Jenomže se pak zpravidla neumí chovat. Běžnou zábavou opilého Australana je například házení lahví do davu, nebo ruční výroba monoklů na počkání. A tak jeden konzervativní premiér Austrálie, z něhož si tu pak ještě dlouho dělali srandu, řekl dost. (Všimněte si toho rozdílu, náš premiér by řekl „mělo by se něco dělat, ale my nemůžeme dělat nic.“) A tak tu narazíte na spoustu udivujících pravidel. Například do hospody či klubu vás nepustí po druhé hodině ranní. Jste-li vevnitř, nevyhodí vás, ale jak vyjdete ven, už se dovnitř nedostanete. Toto pravidlo přestává platit, jevíte-li známky opilosti. Pak vás nepustí dovnitř bez ohledu na hodiny a ven vás vyhodí bez ohledu na cokoliv. Presumpce neviny neexistuje. Jestli máte řečovou vadu a zánět spojivek k tomu, do hospody se prostě nedostanete, ani kdybyste pili celý život jen vodu bez bublin. Obtěžujete jiné hosty? Nashledanou. Usínáte? Nashledanou.
Odpovědnost je přenesena na personál nálevny. Dle principu „vyděláváš na tom, tak se starej“. Pokud tedy cestou z knajpy dostanete prima nápad, který vám závěrem večera zlomí nohu, můžete se dobelhat k soudu a volat: „Prosím, prosím, ale oni mě tam ožrali, když jsem nedával pozor! Zlomilo mi to nožičku, naštvalo ženu a zkazilo páteční večer, mohl bych dostat $ 100.000,- ?“ No a představte si, že mohl.
V Čechách bychom řvali, jak trpí demokracie, jaká je to šikana a policejní stát a někdo z našich šikovných politiků by to hned přirovnal k době normalizace. Ale Australané se prostě demokraticky rozhodli. Od té doby se chodí do hospod bavit, uvolnit, podnapít, ale ne ožrat. A Češi, divme se, ono se na tom vydělává stejně dobře jako předtím.

středa 11. listopadu 2009

Ze světa XXVIII.

Klokaní deník XXIX.

Pokud chcete v Austrálii pracovat, potřebujete papír. Na pomocné práce na stavbě, na vaření kafe, na míchání koktejlů, na tahání lidí z moře. Papíry, karty, certifikáty a diplomy z rychlokursů. Za pouhých 60 - 200 $ se v nich dozvíte cenné informace typu „neolizujte dráty vysokého napětí“ a dostanete štempl (míněno obrazně, protože v Austrálii se sice hraje na papíry, ale ne na razítka). Takže, chcete-li dělat za barem, nebo roznášet něco víc než jen sodovku, potřebujete na to certifikát RSA (Responsible Service of Alkohol). Kurs štrikování pro čerstvé osmdesátnice je proti kursu RSA bungee jumping. Místnost byla vybavena tabulí, židlemi a postarším dusnem. V rámci modernizace přidali časem láhve od piva a projektor. V auditoriu byly až na Siouxe zastoupeny všechny etnické skupiny. Přednášející byl příjemný pán, starý praktik. Vycházel s přesvědčení, že když se něco zopakuje 6x, pochopíte to, i kdybyste neuměli anglicky. Aby někdo stihnul zopakovat všechno 6x, musí mluvit velmi rychle. Když zjistil, že je přítomen také zástupce kmene Čechů, hluboce se uklonil a se slzou v oku ukázal na prázdnou láhev od Prazdroje. Mluvil mnoho hodin, mával rukama, potácel se, hroutil se a motal, aby nám ukázal, jak vypadá opilec, kdybychom se s ním setkali. Mezi odbornými výrazy často zaznívalo spojení „piss off“. Závěrem se píše obsáhlý test, přičemž si můžete ponechat knihu, v níž jsou odpovědi k nalezení.
Čili v šestihodinovém odborném pojednání jsem se dozvěděl, že: 1) nemám lidi opíjet, 2) opilým a dětem nemám nalívat 3) a těm, kteří mají k opilosti blízko mám nabídnout nealko a něco k jídlu. 4) V případě opačném, mi hrozí pokuta. 5) Pokuta může být i velká.
Bylo by fair, aby mi každý, kdo si to resumé přečetl, poslal 60 $. Dík.

úterý 10. listopadu 2009

Ze světa XXVII.

Klokaní deník XXVIII.

Nedaří se pondělí? Snězte jedno úžasně čerstvé mango. Uvařte si fantastickou večeři. Vyndejte z mrazáku skotskou a nalijte si dvojitého panáka. Napište komukoliv, kdo je právě online a sdělte mu, že jste ten nejnešťastnější člověk na světě. S vysokou pravděpodobností se dozvíte, že on/ona je na tom ještě hůř. Pusťte si Alanis Morisette – ta je naštvanější než vy oba dohromady. A to funguje.

A tak jsem dnes vstal nepoznamenán včerejškem. Užíval si slunce a trochu se připekl. Obědvali jsme na pláži a oceán se lísal. Pokoušel se nám z legrace ošplouchnout chodidla a šuměl něco pradávného (tak jak to šumí jen on). A tak jsem mu odpustil, že mi leží na klíčích, i že ode mě dělí spoustu skvělých lidí.

Opatřil jsem si nové klíče a koupil si k nim přívěšek s koalou, aby nebylo tak snadné je ztratit.

Ze světa XXVI.

Klokaní deník XXVII.

V Čechách jsem nenáviděl pondělky. Tohle pondělí jsem se cítil jako doma. O čelo se mi rozplácla kapka a tím se okamžitě vysvětlilo, proč v mém snu prší (což si nepřekládejte jako wet dreams). Bylo 6.21 a.m., ležel jsem ve své posteli a kapalo mi na hlavu. Zabouchal jsem na dveře o patro výš a přemýšlel, jak se anglicky řekne zatékat. Otevřela tvarovaná blondýna s mokrými vlasy, obtočená ručníkem a s nejistým úsměvem se mě ptala, co si přeju. (Právě jsem získal vaši pozornost a ztratil vaši empatii.) Přál jsem si, aby se příště nesprchovala v obýváku a rozmrzele se odebral spát. (Jestli se vám takové řešení nelíbí, tak si tam příště jděte sami.) Už jsem neusnul. Z domu jsem vyrážel dost roztržitě, první schody jsem seběhl v bačkorách. Zapomněl jsem doma lžíci, takže bych byl neměl čím jíst oběd, kdybych nevyžebral plastovou vidličku. Ze školy jsem šel domů a z domu zase do školy, protože jsem tam nechal tašku. O konverzacích, které jsem vedl v supermarketu, ze studu pomlčím.

Ve škole jsem zaslechl, že jeden místní obchod půjčuje každé pondělí studentům surfboardy zadarmo, jako promoakci. Toho dne byly fantastické vlny a na plakátu ve škole byl k odtržení poslední voucher – pobídka osudu. A tak jsem tam šel. Třikrát jsem kolem toho obchodu prošel a až napočtvrté si všiml, že tam je. Půjčil jsem si prkno a šel prostě surfovat. Co přesně znamená „prostě surfovat“, o tom samostatně. Unavený oceánem jsem stanul u dveří našeho bytu a sáhl do kapsy pro klíče. A v tu chvíli mi to došlo. Mám na sobě plavky (po zdejším zvyku se míní plavky kraťasového formátu s kapsami) a když jsem odcházel surfovat, dal jsem klíče automaticky do kapsy. Slaná voda kapala na koberec a klíče leží někde na dně rybníka, který zabírá půl planety. Pln chmurných myšlenek na to, kolik jsem si svojí vlastní pitomostí právě přidělal starostí, jsem vyrazil do města hledat, kde se dají případně kopírovat klíče. Přitom jsem ale zapomněl, že tu mají na desetníku královnu a podíval se doleva. Řidička dávala pozor a tak početní stavy idiotů na Manly zůstaly toho dne nezměněny.

pátek 6. listopadu 2009

Ze světa XXV.

Klokaní deník XXVI.

Čeština je jazyk neobvykle expanzivní, a jakmile jí líný mozek podá závit, okamžitě si vezme celý lalok či hemisféru. A tak se tu Češi nečeši (neměli by být spíš Nečeši? Aby se to rozlišilo od slovesa… sakra a teď už neumim žádnej jazyk) snažíme mluvit jen anglicky.

Prolínání jazyků umí občas pěkně zamotat kedluben. Často se stane, že jste z toho mluvení anglicky celí tumpachoví a používáte slova, patrně anglická, která před vámi nikdo nevyslovil (místně i časově). A kamarád mojí kamarádky, který je v Austrálii víc jak rok, používá už víc jak rok slovo sajtron. Nikdy s tím neměl nejmenší problém a vždycky dostal, co chtěl. Jeho čaji za poslední víc jak rok nic nechybělo. Stalo se jen to, že když mu řekli, že ta šišatá kyselá věc je tu označovaná spíš jako lemon, zhroutil se mu svět.

Ze světa XXIV.

Klokaní deník XXV.

Hromadná doprava v Sydney je časté téma. Pro mě. Australané jí příliš pozornosti nevěnují. Ulici brázdí autobusy značky Mercedes. Léty prověřená kvalita na kolech. Chrchlají, sípají, ale do „cíle“ dolezou víceméně vcelku. Dlouho jsem si lámal hlavu, co je tu na autobusech tak divného. Už to mám. Jsou prázdné! Ve dne v noci, ve všední den, o víkendu, v říjnu, ve svátek. Prázdné. Dle mého pozorování jsou důvody následující:
1) Aby autobus na zastávce zastavil, musíte mu důrazně pokynout. Vyrozuměl jsem, že nejlépe je zároveň rozvinout velký transparent „STOP!“ nebo udělat něco netradičního třeba (pokud myslíte vrhnout se pod kola, tak to ne, to tu není netradiční) položit přes cestu prkno s hřeby.
2) Autobusy ve skutečnosti nejezdí odnikud nikam. Jejich úkolem je toliko předstírat, že stran dopravy je Sydney metropole jako každá jiná. Odpadá tedy touha cestujících jet na nějaké konkrétní místo a sebevražedné pokusy stopnout autobus podniká jen ten, kdo má zájem poznat nové kouty města.
3) Když zavedete řeč na téma autobusy, Australané řeknou „jaké autobusy?“ a udiveně se rozhlédnou. Mezi cizinci se šeptá, že jediný hrdinný průzkumník, který se pokoušel zmapovat chování autobusů, se ztratil, když neuváženě vystoupil v buši z linky č. 305. Dodnes tam prý čeká na další.
4) Každý z cizinců (kteří tu patrně jediní chodí do práce) má sadu zaručených tipů, kdy se máte vypravit na zastávku, abyste maximalizovali šanci, že nějaký autobus se tam v dohledné době objeví. Patrně by časy jednotlivých zjevení byly i předmětem sázek, jenže prvků náhody je v rovnici příliš.

Ze světa XXIII.

Klokaní deník XXIV.

Oblíbený způsob jak udělat slevu zní „any 3 for $ 8“. Tedy, když od tohohle dvojlitru stoprocentního juice koupíte bez ohledu na druh ovoce 3 ks, vyjde vás to dohromady o $ 2 levněji. Co budete sakra dělat se 6 litry džusu, to už prodejce nezajímá. Cena čehokoli začíná vysoko a s množstvím roste jen nepatrně. 10 zrnek rýže tedy koupíte za $ 5 a půlmetrák tétéž za $ 7. Spolu se systémem, který vás donutí projít celou prodejní plochu bedlivě a minimálně dvakrát, je právě tohle tahounem domácí spotřeby. Lidé u pokladen jsou nesmírně milí, když rovnají váš nákup do tašek (o nichž si před vstupem do marketu pravidelně myslíte, že je na tu jednu věc nebudete potřebovat). Ještě jeden úsměv a pak: „29,90 $“ Cože?! Vždyť jsem šel jen pro hořčici! Tak se dělá poptávka.

Supermarket Coles je hodně velký a obecně oblíbený. Jiný tu v Manly není. Aby se to vynahradilo, jsou proti sobě dva úplně stejné Colesy… jen přejít ulici. Nezmínil jsem Aldi, ale to jen proto, že nestojí za zmínku. Prošel jsem se tam, zjistil jsem, že jsem z toho celý ve východním Německu. Koupil jsem si sušenky za 60 centů (nejlevnější co jsem tu kdy viděl) a jejich celistvější části jsem rozdrobil po trajektu. Chutnaly dlouho a vytrvale a nenechaly ani na vteřinu zapomenout na to, že stály 60 centů.

Ze světa XXII.

Klokaní deník XXIII.

Čech jdoucí v Čechách do německého či holandského supermarketu, vchází s nějakou přibližnou představou, co tam chce. Následně zamíří podvědomě do míst, kde najde, co hledá. Čech v australském supermarketu, dojde bezmyšlenkovitě až na místo, kde by v Evropě byla hořčice, a tam, obklopen toaletním papírem, si položí otázku: „Co jsem tady sakra chtěl?“ Pak podnikne dva, tři nahodilé výpady, a když hořčici nevidí, začne přemýšlet. Fajn, když je tady toaleťák, támhle vím, že je zelenina a támhle se rýsují špagety, vyrazím tímhle směrem a za dvěma rohy musí být… jééé šroubováky. Pak to vezme postupně a projde všechny regály od levého předního rohu po pravý zadní. V dálce zahlédne regál z hořčicí, vyrazí tam jak splašený a on je to vegemite, který se dělá ve stejných nádobách jako u nás hořčice. Jenže vegemite je tak hnusná věc, že by si to nikdo rozumný nekoupil. A pak skončí v pravém zadním rohu, bez hořčice. Hořčice je to, co minul u kukuřičných lupínků, když bežel k regálu s vegemitem.

Onehdy jsem hledal zelí. Jsem si naprosto jist, že když jsem nedlouho před onehdy hledal sirky, které jsem mimochodem dodnes nenašel, netvořilo půl prodejní plochy nic jiného než právě zelí. Postupem času jsem upustit od nápadu najít zelí jako takové a začal hledat něco jako zelí. Čím dál víc jsem dospíval k názoru, že zelí je jen iluze ze sci-fi filmu, která se mi záhadně prokreslila do skutečného života. Přesvědčil jsem se, že zelí neexistuje, a i kdyby existovalo, tak já ho nepotřebuju a šel hledat sójovou omáčku. To šlo mnohem líp, protože jen díky tomu jsem téměř okamžitě našel zelí.

Ze světa XXI.

sobota 31. října 2009

Další fotky zde III. (nepovinné)

flickr už je mi prostě malý
http://ghosty.rajce.idnes.cz/

Klokaní deník XXII.

Bez ohledu na to, co jsem prve napsal o Sydney Opera House, je to dílo geniálního šílence. Celá ta konstrukce je tak fantastický nápad. Tak jednoduché, elegantní a zároveň tak prolámané do sebe. Jako obdivovatel gotiky a Santiniho jsem žasl a žasnu doteď. Je v tom tolik moře, plachet, lastur, žeber a větru. Ta šílená drzost je samozřejmá až k nesnesení. Interiéry jako takové jsou zajímavé, ale upřímně řečeno, je na nich poznat, že nejsou ze stejné hlavy. Připadaly by mi skvělé v pražském kongresovém centru, ale s exteriérem Opery prostě neladí. Připomínaly mi hvězdné války. Vyfotit cokoli uvnitř opery je téměř nemožné, není jediná hrana, které by se dokumentarista mohl chytit. Všechny fotky tak vypadají jako nahodilé výřezy. Mnoho pohledů je zdecimováno krutými hranami věcí, které nemohou najít svůj optický domov. Schody k šatnám vypadají, jako vlez do metra Národní třída. Akustika hlavního sálu mi připadala vynikající a spolu se zvukem největších mechanických varhan světa je to opravdový kotel. Zvenku vypadá Opera mnohem menší, než ve skutečnosti je a také mnohem menší, než se jeví zevnitř.

Nejkrásnější pohled na Operu je z venku, s mírným odstupem a s nadhledem (a to doslova i přeneseně).

Ze světa XX.

Klokaní deník XXI.

Jít do opery má v Sydney zvláštní přídech. Jako byste tím zároveň říkali „jdu do TÉ opery, ano do TOHO ježatého baráku, co je tak známý, že jiné pohlednice se tu nedají koupit.“ Když jsem o The Sydney Opera House mluvil s Australany, nenalezl jsem nejmenší stopy onoho nadšení. Vědí, o který barák jde, protože jim cizinci nedovolí na něj zcela zapomenout a vědí taky, že lístky dovnitř jsou zbytečně drahé. Celé to spískal dánský architekt Utzon, kterého předtím nikdo neznal. Když Australané zjistili, že už je to 15x dražší než slíbil, a to byla hotová jen hrubá stavba, řekli Dánovi, že za ty prachy mohli postavit třeba most do Japonska a že si to dodělají sami. Dán se urazil a odjel do Dánska. Jako pomstu zanechal barák, u kterého se jednou za čas musí vyměnit cosi, co to celé drží pohromadě (ano, velmi drahé). Australané to dodělali sami a tím mu ukázali, že zkazit se to dá i za mnohem míň peněz. Díky tomu má opera v Sydney další malou vadu, nehodí se pro operu. Člověk si tu hned připadá víc doma. A tak s tím Australané naložili nejlépe, jak mohli. Nechali operu zapsat do seznamu UNESCO, po světě rozkecali, že jsou na ni hrdí, udělali drahé vstupenky a nepustí dovnitř nikoho, kdo nejde na představení (leda velmi, velmi výjimečně).

Ze světa XIX.

pátek 30. října 2009

Klokaní deník XX.

Být nemocný je vopruz. Být nemocný daleko za mořem je ještě mnohem větší vopruz. Obecně to nepřekvapí, ale strom života umí být pořádně zelený. A tak jubilejní 20. příspěvek do deníku bude jiný, něco jako vánoční díl seriálu... ale bez Vánoc a s chřipkou (asi).

Daleko od domova jste odkázaní sami na sebe. Zjištění, že jediná osoba, která se o vás stará, se o vás nějakou dobu starat nemůže, protože leží polochcíple na posteli, není úplně povzbudivé. Okolí se ujišťuje, že nechrochtáte. Vy si tím nejste jisti, protože řečí o prasečí chřipce jsou všude tuny. Je vám blbě. Proč nemáte žádnou rýmu? Blbě. Nekouslo vás něco jedovatého, když jste spali? Blbě. Nechytili jste nějakou cizokrajnou nemoc? Blbě. Co když se to zhorší tak, že už nebudete schopni to řešit? Blbě. Blbě. Blbě. Hej, co tak jít k doktorovi? Ke kterému? Kam, kudy, jak se tam dostanu, kde zjistim jestli tam platí moje pojištění, jsem schopen anglicky popsat, co mi vlastně je? Neřešitelné. A kromě toho, blbě. Ve snech se začínají objevovat horentní účty za doktory a nemocnice.

On to ve skutečnosti samozřejmě není žádný problém. Můžete se vlastně zeptat kohokoli na ulici jak to funguje. Můžete zajít třeba do školy a ostentativně omdlít, můžete si zavolat sanitku a hotovo. To jsou všechno jednoduchá a úžasná řešení, a jistě bezvadně fungují - za normálních okolností. Když vám ale myšlení zatemňuje únava a nepřestávající bolest hlavy, když ztratíte schopnost koncentrace, už to není tak jednoduché. Země někde létá a vaše běžné orientační body jsou o půl globu jinde. Nadhled a schopnost uvažovat reálně jsou s fyzickým stavem patrně dost propojeny a naopak demoralizovaná mysl se nehodí k léčení čehokoli. A tak jsem rád, že jsou poslední dva dny za mnou a že se věci vrací pomalu k normálu.

No a za to, že jste tohle museli poslouchat (no vlastně jste to mohli přeskočit) vás příště vezmu do opery ;-)

úterý 27. října 2009

Ze světa XVIII.

Klokaní deník XIX.

Už jsem tu psal, že oceán je nepochopitelně mocný. Že i taková moc může mít ostré limity, zjistíte na útesech. Stovky metrů vysoká stěna je nekompromisní jak imigrační úředník. Když stojíte nahoře, vidíte dole kamínky a malé vlnky, asi jako na Orlíku. Teprve až když zahlédnete rybáře, který stojí téměř kolmo pod vámi a je velký asi jako špandlíková hlavička, dojde vám plnou silou, jak jsou ty vlnky a kamínky ve skutečnosti velké. (A to je ten důvod, proč to na fotkách nevypadá přesvědčivě.) Je to tak definitivní, prostě jdete a kolem vás je suchá země, do posledního metru porostlá a obydlená a najednou bum, 10 000 kilometrů vody. Tohle prostě znamená, být na konci světa.

Jako rybáře vnitrozemce mě překvapilo, že když si nahodíte do moře udici, nikdo vám nepřijde zkontrolovat povolenku.

Zase jsem lezl, kam jsem neměl (turisti jsou děsná verbež). Nějaký dobrý muž se mě přišel zeptat, zda něco nepotřebuji. Řekl jsem, že děkuju, ale že nic nepotřebuju. On děl, že zcela jistě potřebuju, a to totiž najít správnou cestu (neměl sice výtisky časopisu Strážná věž, ale i tak jsem pochopl, že je čas opustit prostor). Bohužel mě vyhmátl tak rychle, že jsem nestihl zjistit, co je tam tak zajímavého, že se tam nesmí.

Ze světa XVII.

Klokaní deník XVIII.

Tak jsem vám šel Schelley Beach vyfotit. Pořád to bylo tak nějak proti světlu, tak jsem měnil úhel a nabíral výšku až jsem zjistil, že jsem došel na útesy. Chtěl jsem vám útesy vyfotit. Abych nabral odstup, tak jsem šel podél útesů až jsem došel do národního parku, který jsem vám chtěl vyfotit. Chodil jsem od křoví ke křoví a uprostřed národního parku je směrovka na military museum, tak jsem vám ho chtěl vyfotit, ale není na něm nic zajímavého. Nakonec jsem došel na místo odkud se dá už jen plavat. Vrátil jsem se po 25 kilometrech osmahlý a vyfénovaný. Pro příště si zakazuju větu "tak, když už jsem došel až sem...".

Bush je vlastně v překladu křoví a jistě ten termín vznikl důkladným pozorováním zdejší vegetace. Kdo čeká smrčky a hřiby bude zklamán. Kdo čeká křoví, najde mnohem víc než čekal. S turistickými cestami po národním parku je to zajímavé, kudy se nedá projít, tudy se patrně chodit nesmí. Působí to trochu tísnivě, protože po dvou kilometrech můžete jistě konstatovat jen to, že jste v křoví. Slovo úrodný v buši nevyužijete. Naopak slovo sucho tu získává zcela nový rozměr. Když v buši hoří, jde to takovým fofrem, že to ani nestihne shořet pořádně. Potkal jsem 2 ještěry, nějaký hmyz a černého dravce s výrazem "ty mě taky neser".

Ze světa XVI.

pondělí 26. října 2009

Klokani deník XVII.

Australané měli vždycky nedostatek vody a tak si léta přáli, aby pršelo.
A teď se jim to plní, bez ohledu na to, že sem přibyl člověk, který s tím nesouhlasí.
Když jsem v ČR nastupoval do autobusu, nějak se vždycky stalo, že až mezi posledními. Když jsem vystupoval, nějak se to stávalo, že zase jako poslední. Mění se dopravní prostředky, mění se světadíly a já stále vystupuji za slepými, kulhavými, dětmi ověšenými, po protézy ozbrojenými, málokrát převtělenými... prostě to neumím.

Ukázka myšlení Australana: "Vůbec jsem se nevyspal. Ve 2 ráno začalo pršet a do střechy nám teče, takže jsem musel umístit lavor. Ale při zvuku kapek padajících do lavoru se nedá spát. Náš dům už je docela starý, měli bychom ho strhnout a postavit nový."

Když v jinak tiché místnosti někdo mlaská, ruší to. Když někdo mlaská a srká tak, že to ruší i přes hudbu běžné intenzity, budí to nejhorší lidské vlastnosti. Korejci to dělají schválně. Je to projev slušnosti. U nich. Projev slušnosti u nás je nevraždit lidi. Jsme tedy slušní vzájemně a teoreticky není nikde problém.

sobota 24. října 2009

Ze světa XV.

Klokaní deník XVI.

Když na Shelley Beach skončí grilování a padne tma, začnou operovat possumové (vačice). Je to taková kombinace koaly, králíka a myši. Hledají, co lidé zapomněli sníst, strkají hlavy do pytlíků od brambůrků.
Nechají vás přiblížit. Na seznámení jsem tomu dal očichat ukazovák a ono mě to do něj zkusmo kouslo. Odběhlo to s výrazem "Čechy nevečeřim".
Jiné zvíře bylo o něco sdílnější a nechalo se pohladit, na omak neuvěříte, že to není plyšové.
Potkal jsem děsně velkou ještěrku, prst jsem jí očichat nedal a ani jsem ji nezkoušel hladit.

Jediná Češka u mě ve třídě je mi nesympatická. Potkal jsem ji včera cestou do školy. Byli bychom cestu trapně promlčeli, kdyby předchozího večera neměla v pokoji pavouka. (Takže jsem trapně mlčel jen já.) Kdykoli říkala slova jako obrovský, chlupatý a hnusný, nervózně se otřásala a pálila jednu cigaretu od druhé. Nemá cit pro rozvité věty, takže jsem se dozvěděl akorát, že pavouk byl "ta-ko-vej-dle" (asi jako pivní tácek). Holky toho nadělají, však je znáte.

Ze světa XIV.

Klokaní deník XV.

Shelley Beach je malá a kouzelná. Obklopená z obou stran útesy a utopená v zeleni.
Útesy jsou porostlé bušovitou vegetací, ve které vedou krátké turistické cesty. Občas se otevře výhled na hromady balvanů, do kterých rozpínavý oceán neustále šťouchá.
Bosé podvečerní procházky po vyhřáté skále nad oceánem si dovoluji doporučit.
Na Schelley Beach se chodí šnorchlovat (do vody), grilovat (pod stromy), pít (kdekoli).
Jako všude, kde je kousek zeleně a trocha vody, i tady se Australani žení a Australanky vdávají. Vypadá to pěkně, ale ženit se kvůli tomu nebudu.
Na grilování jsou tu volně přístupné nerezové krychle na bázi ehm... nerezu a krychle... prostě zmáčknete tlačítko a povrch vám ogriluje cokoli, co tam položíte.
Lidé ze všech koutů světa tam skutečně pokládají cokoliv, přičemž čehokoliv udělají zpravidla moc, takže za jeden večer ochutnáte 5 až 7 různých cokoliv.
Přízeň lidí se získává vínem nebo pivem, ale to platí asi všude na světě.
Pokus o infiltraci mezi místní skončil neúspěchem, ze svatebního večírku mě uctivě vyprovodili.
Vodu považuje většina národů za studenou. Mě byla akorát.

Ze světa XIII.

čtvrtek 22. října 2009

Klokaní deník XIV.

Když už víte, že nebudete večer sedět na kufrech v parku, všechno se zdá o něco obyčejnější. Takže dnes něco z obyčejného života.
Poobědval jsem na pláži calamari box = hranolky a kroužky ze sépie, či z čeho.
Byl jsem dnes nějak zpitomělý... viz rozhovor s obsluhou fastfoodu: "Salt?" "Cože?" "Salt?" "He?" (žena mne prsty, jako když něco solí) "Jo sůl... yes" (proč se mě ptá na takovou pitomost?) "Fenkjů".
Byl jsem nakupovat v Coles (místní Albert) a utratil 60 dolarů téměř za nic. Uvařil jsem si oběd a rozdělil ho do plastových krabiček do lednice. Budu si ho brát do školy, abych si zbytečně nekupoval jídlo ve fastfooodu.
Ve škole mi jedna slečna řekla, že má ráda moje ksichty, k neuvěření, žádný jsem nedělal... pak z ní vylezlo, že je učitelka herectví v Jižní Korei.
Koupil jsem si svou první vážně míněnou anglicky psanou knihu (takovou, kterou si už dlouho chci přečíst v češtině). Uhodněte jakou - je to klasika.
První střetnutí se šváby skončilo jedna nula pro mě.
Cizina je plná zajímavých cizinců. Jsme cizinci vzájemně a taky všicni v cizině (oproti domácím) násobí se to, nebo odečítá?
Třeba ve třídě: Francouz má úžasně suchý humor, Brazilka je nevýrazná kuňka, Chilan je konzervativní puritán, Švýcar nemluvný frajer, Korejky se rády smějí a Japonec je naprostý nadšenec. Každý den je tu pro předsudky smrtelné nebezpečí.

Příště si dám krevetový salát, bude to taková malá náplast za přesolený calamari box.

středa 21. října 2009

Ze sveta XII.

Klokani denik XIII.

Znate hru activity? Umite to? To se hodi. Hrajeme to tady porad. Ve snaze si vzajemne porozumet vymyslime okliky, malujeme, pantomimime, poskakujem a pitvorime se.
Na plazi je rada beach volejbalovych kurtu. Zadarmo. Koupim mic a budu guru.
Na hlavni tride u plaze [zvane Corso] jsou informacni tabule, ze kterych mimo jine tece pitna voda. Idealni je, mate-li s sebou lahev. Ze zeme zas crci cela rada vodotrysku. Jeste jsem nikoho nevidel cistit si na Corsu zuby - moc se tesim, ze me Zdenda prijede navstivit.
Kolem 7 hodiny ranni je mesto poklidne a prazdne. Nekteri behaji - od semaforu k semaforu, coz musi byt otrava [bloky jsou totiz vicemene ctverecky].
Nahledli jsme do elektra a u vychodu nas zbezne prosacovali, zklamani.
Take away coffee tu frci. Lidi se s tim nestydi vonet kdekoli.
Manly wharf [molo kam prijizdeji trajekty] je pekne misto s restauracemi, fastfoody, zmrzlinou a plynoucimi lidmi. Okolo jsou drevena mola na kulech, jako stvorena pro konzumaci zmrzlin, fastfoodu, junkfoodu a take away jidel.
Na wharfu rano voni cokoladou, pecivem, kavou a prisliby pekneho dne.
Australane jsou termodivni. V zime netopi a v 17 C chodi bosi a v plavkach. Pri 30 C pak neumiraji vedrem, prestoze se teplota zmeni ze dne na den.

Ze sveta XI.

Klokani denik XII.

Kdyz je v Sydney pekne, tak je v Sydney nadherne.
Vlny jsou fantasticke a nejsou vsecky stejne. Po rade obycejnych metrovych vln prijde jedna, ktera vas prizabije a hned po ni druha, ze ktere upijete.
Uz nevim, co je ryma. Po te, co se v mem nose [za dost dramatickych okolnosti] necekane potkala se slanou vodou, proste neunesla konkurenci a odesla.
Slunce je ostre, citite se prosviceni az do kosti.
Nerad nosim slunecni bryle, ale nelze jinak [zkouseli jste nekdy fotit sovu s bleskem?].
Mezi mrakodrapy je chladek, slunce se mezi ne prolame jen rano a vecer.
Ovlivnen predchozimi stiznostmi jsem si dal mangovou a bloodorangeovou. A uprimne receno, mangova byla lepsi nez v San Gimignanu [kde o italske zmrzline leccos vedi].
Mam nove bydleni, hura. Dnes se stehuju. Koukam do palem a na plaz to mam 300 metru, achjo [a do skoly asi 250].
Clovek je denne pln uvedomeni, co ma, co mel doma, co nutne potrebuje a ceho si ma vazit. A tak i v horsich casech jsou tu dny plne laskavych malych detailu, za ktere muzete byt vdecni, pokud chcete.
Jakykoli vetsi uspech je tu obrovskym uspechem. Dokonce i Cesi zapominaji zavidet ostatnim.

úterý 20. října 2009

Flickr

Doplnil jsem dalsi fotky ze sveho prebyvani zde, ale vycerpal jsem limit, takze dalsi fotky budou az za 14 dnu.
http://www.flickr.com/photos/43261007@N08/

pondělí 19. října 2009

Ze sveta X.

Klokani denik XI.

Jsou chvíle, kdy má člověk chuť skočit do vody, doplavat do Hamburku a zbytek dojet vlakem. Malé problémy mizí, ale ty velké se tu zdají ještě větší. Australané jsou ale „easygoing“. Myslím, že je to tím, že mají oceán. Chlácholivý, mocný a nezlomný.
Utápět problémy v pivu znamená zůstat v depresi, střízlivý a bez peněz. Po obsáhlé konzultaci s obsluhou jsem si vybral jedno z deseti nabízených piv (třetinka za 7 babek) bylo husté, sladké, ale i hořké. Chutný dunihlav.

Každé placení v dolarech je pro vaše konto takový malý funus. Na ceny nadávají Australané, Němci, Britové i Švýcaři. Češi nadávají taky, ale míň než doma. O nadávání asiatů mi není mnoho známo, snadže jejich uctivé jazyky neznají dostatečně přiléhavé pojmy.
Bydlet v mrakodrapu je docela běžné a není to dražší než jiné bydlení. Samozřejmostí je ostraha objektu, posilovna, bazén, prádelna atd. Bazény jsou zpravidla umístěny v horní polovině budovy nebo rovnou na střeše. Smysl je patrně protipožární nebo protizemětřesný. Voda v bazénech je slaná, neptejte se mě, jak ji tam dostali.

Ze sveta IX.

Klokani denik X.

Móda krátkých triček a kalhot spuštěných na půl zadku je vysoce populární u cizinců všeho druhu. Móda mladých asiatů je zcela závislá na teniskách Converse a počtu vrstev, které na sebe dokážou navršit, nejlépe tak, aby jedna každá odněkud čouhala. Oblečení businessmanů v centru dělá z pražských právníků cosi jako ruský zájezd.

Večery se dají trávit u velmi praktických čtyřlitrovek vína. Pro Němce jste sousedé, pro Angličany dobří kumpáni a pro Italy docela ožralové. Australanům je to jedno a přijdou si prostě pokecat a naučit vás něco ze své verze angličtiny.
Na tradiční otázku (zpravidla bývá řazena jako šestá) „co studuješ?“ odpovídám popravdě, že angličtinu. Následuje zpravidla upřímný údiv (proč jako?), což mi lichotívá.

Ze sveta VIII.

Klokani denik IX.

Nikdy jsem neviděl nikoho z údržby zeleně, ale představuju si ho jako bosého člověka, který chodí s manikurními nůžtičkami a sem tam zasáhne. Parky jsou ve své úpravnosti tak samozřejmé, že vás to posadí na lavičku. Obzvláště přátelské jsou cedulky s nápisem „prosím pojďte na trávník“. Od momentu, kdy jsem překonal pocit, že jsou to minová pole, si to opravdu užívám. Lidé na trávníku sportují, učí se, válejí se (někdy ve dvou), vdávají se a žení.

První černoch, se kterým jsem v Austrálii mluvil, je z Memfisu a jazz má prostě v krvi. Loď se houpala a on mluvil o Memfisu a kriminalitě, jedl citrón a smál se bílými zuby.
Cestu zpět jsem prožvanil s Australany, o nichž jsem si myslel, že plují do opery. Pluli na svatbu. Projevili přání vidět Českou Republiku a ptali se, zda je u nás bezpečno.

Ze sveta VII.

neděle 18. října 2009

Klokani denik VIII.

Pokud máte komplexy kvůli postavě, můžete v Manly na pláži pronenávidět slunečná odpoledne.
To, co vidívám z okna prostě není moře. Je to oceán. Nedozírná hromada vody (uznávám, že od člověka, který na 10 metrů nerozezná racka od igelitky, to tak nevyzní). Kdybyste hodili moc, moc šikovnou žabku, plácla by po mnoha tisících kilometrů o pobřeží Jižní Ameriky. Copak asi dělá oceán v místech, kde na něj nikdo nevidí? Zašeptejte si „oceán.“

Když město obejde tma, rozsvítí se malinkaté lampičky v mraveništi mrakodrapů. Semafory se nevypnou. Lidé plynou, měkkým krokem, ale nemotají se a neblijí po sobě.
Noční nádraží vypadá zvenku útulně, ale využívá toho jen málo nocležníků. Jediná alternativa mě žádala o peníze, ale nerozuměl jsem. Parčíky jsou v noci útulně osvětleny.
Uvnitř centrálního nádraží pochopíte, co přesně znamená sousloví dopravní uzel.

Ze sveta VI.

čtvrtek 15. října 2009

Klokani dennik VII.

Na jednom z trajektu bydli invalidni holub. Stary morsky vlk, ktery kdesi prisel o jeden paratek.
Postovni schranky jsou tu dvoji, cervene [pro obycejnou postu] a zlute [pro expresni postu] soude podle barvy schranek by v CR mela posta chodit o neco rychleji nez bezna australska a o neco pomaleji nez australsky expres.
Nevim jestli konkretne existuje cosi jako unifikovany australsky ridic. Kazdy tu jezdi dle pravidel zeme, ze ktere pochazi [toho, ze se jezdi vlevo, se drzi ale vesmes vsichni - patrne z praktickych duvodu]. Kdyz slysite klakson a vidite mihat se bezejmenou bilou dodavku mezi pruhy, tu vite ze jede nekdo, kdo na jihovychodni Asii nemuze zapomenout.
Kdyz jsem byl tak nejak ztracen, sede v autobusu, ktery jezdi cizimi ctvrtemi, usedl na me kousek domova v podobe domaci ceske kuchynske mouchy. Ovsem nejsem si zcela jist, zda unifikace much neni jen projevem postupujici globalizace.
Architektura ctvrti kolem centra odpovida presne tomu, ze vitr vzal hromadu Britu a na 200 let je umistil nekam, kde je teplo a kde 340 dni v roce neprsi. Mozna jsou takove domy naopak to, co by si Chorvat postavil v Londyne, kdyby tam byla jeho rodina treti generaci [tipuju, ze tak dlouho muze Chorvatovi v Britanii trvat nez vydela na barak v Londyne].
Australane maji na ulicich fantasticky cisto, cisteji nez v nekterych bytech ktere jsme videl. Odpadkove kose na ulici nejen vysypavaji ale i myji. V Manly zaplatite za odhozeni papirku na zem $ 200. [Nerikejte si, ze jen pokud vas nekdo uvidi, protoze tak se to tu nebere].

pondělí 12. října 2009

Ze sveta V.

Klokani denik VI.

Alkohol se tu kupuje ve specialnich obchodech, jde totiz o vaznou vec, deti.
Pokud jste schopni si sami uvarit [a vzhledem ke zdejsim cenam vetsina lidi rychle prijde na to, ze varit umi, nebo ze je opravdu nenarocna] pripravite si spoustu dobreho jidla za mnohem nizsi ceny nez ve fastfoodech. Pripravite si taky hodne zabavy pri hledani ekvivalentu nasich potravin.
Jidlo obecne je tu drahe, ale pomerne znacne kvalitni. Nepochopil jsem jenom, proc jeden banan stoji jeden dolar.
V trznicich narazite na spoustu roztodivneho bejli, o nemz se da relativne nezavazne rict, ze je to cosi orientalniho. Az to nastuduju, dam vedet.
Maji tu fantastickou zmrzlinu, coz se opet neboji deklarovat uz jeji cenou. Mel jsem "lesnoplodovou" a krom toho, ze ja osobne nepovazuju rybiz za lesni komoditu, nemam vyhrad. Byla tam i cela malina a jeste doted se mi v ustech nahodile objevuji pecicky z lesniho ovoce. Kornoutek je upravny, vesmes chutny a nebrozblemca se.

neděle 11. října 2009

Klokani denik V.

Sydney je obrovske a rusne. Ale nechvata. Ne tolik jako Praha.
Trznice se zeleninou rusna je. Abyste se dostali od obleceni k zelenine, musite par lidem naznacit [nejmin je prizabit jednim z okolo prodavanych predmetu] ze musi trochu uhnout.
Do trznice jsme si sli koupit take rybu. Moc jich tam ale nemeli. Soude podle oderu se vetsina z nich rozlozila nez jsme prisli.
Na ulici lezela polozena kytara a klobouk s penezi - nestrezeno, nehlidano a kolem plynou davy. Pry se tu kradou jen bicykly, coz pry delaji Brazilci.
Kdyz vam nad hlavou letaji netopyri velci jako kachny, zarucene vam to nebude ze zacatku prijemne.
V rozlicnych zatokach se pohupuji milionarske jachty a kousek za nimi sedi rybari vsech narodnosti - socialni smir v praxi. Jak to tu maji se zavisti jsem se nemel koho zeptat.
Sydney je kosmopolitni, mezi asiaty obcas probleskne zluta hlava skandinavce ci kudrny cernocha. Australane [ti co jsou jejich rodiny v Australii alespon 50 let] chodi patrne kanalama [vsak vite, byli zli na Aborigince].

Ze světa IV.

Další fotky zde II.

http://www.flickr.com/photos/43261007@N08/
Přibyly, jukněte. Ale je ošklivě, takže se špatně fotí. Ale budu se snažit přidávat.

Ze světa III.

středa 7. října 2009

Klokani denik V.

Je kosa a more je zubate. Trajekt prijel temer po dvou kolech.
Bydleni se zatim nedari. Jsou tu ponekud jine standardy. Mene kvality za vice penez.
Australani neznaji ustredni topeni [znaji-li jake] ani dvojita okna takze rani vstavani je takova skautska zalezitost.
Vino tu maji dobre. Za $6 [90 Kc] dostanete lahev velmi slusneho bileho. To moje vonelo po nazralych jahodach a bylo v nem spousta slunce.
Pivo tu maji takove vodove, o chmelu toho moc nevedi.
O vareni vseho ostatniho toho zato vedi spoustu.
Proziram se svetovou kuchyni [Thajska, Korejska, Cinska, Indicka, Japonska...] a zatim co jidlo to nadhera.
100% ovocne dzusy jsou tu levnejsi nez coca-cola.
Musim do tridy. Klasifikovali me jako Upper Intermediate 2/3.

úterý 6. října 2009

Klokani denik IV.

tak dobra chasko, chcete tragedie, tak tady mate to nejhorsi:

dnes jsem byl poprve ve skole [a sedim tu i ted] a zda se, ze sem budu muset fakt chodit
puldolar je viko od kanalu s oboustranou razbou a furt mi to nekde vracej
orange pass na tyden me stal 42$ FUJ... ale to bych si jinak musel koupit slapadlo
ve vedlejsim hotelu se maji prokazatelne lepe a za nizsi cenu
nikde zadny klokan
na trajektu to rano fouka

vase starosti bych chtel mit

eeem urcite se mi tu deje jeste spousta jinych prikori, ale zrovna si nemuzu vzpomenout

pondělí 5. října 2009

Další fotky zde (nepovinné)

http://www.flickr.com/photos/43261007@N08/

Klokaní deník III.

Když jsem ochutnal lososa z fastfoodu, poprvé mě napadla myšlenka emigrace.
Až budu odjíždět odvezu si s sebou stesk po některých věcech, na které zase časem zapomenu... jenom stesk po moři bude možná věčný.
V Sydney nikdy nevíte odkud se vynoří auta, zda z leva či z prava. Zelená pro chodce je pouze orientační, přechází se na ni jako na jakoukoli jinou barvu.
Viděl jsem živé surfaře a mám další životní sen.
Nadzemka jezdící pouze po jedné koleji a to skrz některé domy je nářez.
Manly je od centra vzdáleno asi 10 km po moři... panuje tam úplně jiná atmosféra, palmy, prázdninový klid... jako lázně. Těším se tam.
Semafory vydávají náherný startovní zvuk... cosi jako púúú.... takhle to nezní - až se vrátím předvedu.
Je tu fantastická botanická zahrada, veliká, v centru... wow.
Jezdit do školy lodí je dokonalé, někdy si to zkuste.

Ze světa II.

neděle 4. října 2009

Klokani denik II.

Airbus je fakt letajici autobus.
Pristani v Sydney vypadalo hrozive... pristavali jsme jak hadr na nadobi a priznavam ze jsem se potom drobet klepal.
Soucasti jidla v letadle [tentokrat jsem si z nesrozumitelnych variant vybral "the first one"] byla polevka z morskych ras - Den trifidu ve forme jidla
Nad Sydney bylo krasne - ve 3000 m - pod mraky ale chcalo a chcije doted
opera je famozni, Harpers bridge k neuvereni - architektura celkove zavratna
Sydney zije a pulsuje ve dne v noci
je tu desne drahy internet [takze se dnes vic nedozvite]

pátek 2. října 2009

Ze světa I.

Klokaní deník I.

nebudu zdržovat, vezmu to letecky

1. korejské aerolinie jsou fajn, mají spoustu usměvavých korejek a velká prostorná letadla
2. k obědu byl přiložen salát, nevím z čeho vyrábějí okurky, ale pro těch 5 krevetek jsem jim to odpustil
3. ta růžová tekutina po něčem chutnala... ale po čem? pij doma co máš a jinde co ti dají, něco jsem vypil a zbytek na sebe vylil v turbulenci
4. do letadla se nesmí nosit ostré předměty - to proto, aby vám pytlík s oříšky dlouho vydržel
5. korejci jsou děsně úslužní, ale croisant jedí tak, že ho rozdrobí na podlahu a pak ho zašlapou do koberce
6. kdo si myslel, že Čína je obrovská, ať to ještě vynásobí dvaceti pěti
7. když na sebe narazí česká angličtina s korejskou angličtinou, nakonec si dáte k obědu to, co má právě váš korejský soused
8. mraky jsou úžasné ve všech ohledech - nechápu jak tím letadlo může propadnout
9. na notebooku mám 7:34 a přitom už je 14:34 kdo by to byl řekl - dobré ráno pokud právě vstáváte

pondělí 28. září 2009

Z nového objektivu V.

Velké přípravy

Všechny lískové oříšky vždycky zmizí. Na zemi zůstanou jen ty duté. Podzim mává barvami, aby nikdo nezůstal na pochybách, že je čas zahrabávat oříšky na horší časy. Chtěl bych to tu do sebe hrozně moc nasát. Nacucnout barvy a obrysy, nasáknout vůněmi. A tak jsem s foťákem lezl po čtyřech a snažil se uložit obrázky do paměti, která se dokáže rozpomenout na povel.

středa 2. září 2009

Z nového objektivu IV.

Nokturné

Titulky plynuly a já seděl bez hnutí.
Kotouče filmového pásu se dál točily ve mně (setrvačností melancholie).
Jaká paralela!
Potmě a bosky scházel jsem schody a vybíral v podlaze místa, která nevržou.
Špičkami jsem tápal po pantoflích, které soužitím přijaly můj obrys.
Ony dvě a já jeden, spolu tvoříme si doma.

Odemykal jsem dveře (věděly, že se to nesluší) a pustil hvězdy dál.
Tmavé obrysy, tak známé a důvěrné, škoda svítit!
Vyšel jsem do prostoru, noc mě přivítala objetím. Vášeň si přineste vlastní!
Šel jsem za tichým šploucháním. Občas udeřil o zem vrbový list.
Šel jsem až tam, kde se stíny rozhrnou a černá rampa skončí.
Ryby tam spolu s letadly plují nesmírou hlubinou mezi hvězdami.

Vonělo zrání.
Léto sbíralo svých pět švestek.
Slyšel jsem žít!
Bože, tolik práce ještě. A já tam, chápete?

Jak jsou ty obrovské smutky maličkaté v nočním nedozírnu.
Vzhůru hladinou startovala hvězda. Druhá. Tak přej si něco!
Na očích mi usedlo babí léto.
Nebylo co si přát.

neděle 23. srpna 2009

Z cizího štětce XIII.

Ohně vu a smutku

Podívej jak se ozubená kola do sebe zakusují, jak jiskry létají a traverzy zvoní do boje. Poslouchej jak nýty sténají v přesvědčení vytrvat, jak v pecích ostré plameny šlehají. Jak v komíně hučí. Ta žádost, ten hlad. A ty, krm je těly věkovitých dubů, bolestí pokroucených, připomínek houževnatého života. Otáčej se lopatou až se strach vypotí, až od rukou na kámen ztvrdneš. Očistný plamen zná těla čarodějnic. Ať sežere paměť přesliček, zkamenělou a překonanou. Kutat a hořet, jen vpřed. Zpopelni přítomnost. Budoucnost se poddá v děsu z nezastavitelných kol mocných mašinérií.

Za zdí z ohněm ztvrdlých cihel, falz sopečných kamenů, popílek padá na ožehlé pláně bez horizontů. Neochvějné obnažené kameny zůstaly. Čas si na nich brousí zuby stovky lidských věků. Smrtičky šumí drobnými doteky o nepatrné tvory. Vane a slunce létá oblohou ve zběsilých poloelipsách. Po kamenech rozlézá se lomikámen. Utrhni ho. Jen maličký kousek zůstane v ruce, jen sprostý malý kvítek. Kořínky dál budou trhat skálu na kusy. Po staletí. Po věky věků, dokud skály znovu nepřerostou mocné duby.

sobota 22. srpna 2009

Z cizího štětce XII.

Podivný portrét

Visí v předsíni. Jako živý. Chlap, muž, kluk? Kde se vzal v té povědomé krajině dřevěného nábytku? Snad jen maličko zabloudil a rozhlíží se po správném směru. Možná se chce jen ujistit, že všechno je v pořádku, že věci jsou na svých místech. Možná se přišel podívat, jak se čas prochází po okolí. Zadumaná ústa. Dvě rýhy od úsměvu a jedna od mračení, snad že mračení je příliš vážná věc a úsměv nic nestojí. Na skráních postávají starosti a tváří se důležitě. A ty kruhy pod očima? Mívá klidný spánek? Kdo se mu v noci prochází po zavřených víčkách? Na hřebeni nosu občas usedne rozhodnost. Možná na něj také trochu dýchl alkohol a vyleštil na špičce malý odlesk. V bradě má malý důlek, asi od neustálého opírání o tužku či lopatu. Prostorné čelo se třemi čarami od divení. Divívá se ještě někdy? A jaká břemena pochopených pravd se to skrývají v temnotách obočí? V hnědých očích se místy zazelená touha žít. Žije jak chtěl? Žije jak se žít má? Kdo je, co chce a co hledá ten, jenž nasadil zkoumavý výraz? Ten zkoumavý výraz na stříbroskleněném plátně ve zlaceném rámu.

Z cizího štětce XI.

Rentgen

Pod klenbou žeber temná se temno, v tom temném temnu hluboko na dně. Hluboko na dně ulpívá těžko, husté jak jíška z drcených konců. V tom černém těžku jsou řady křížů, mlčí jak svědci schválené vraždy. Tím temným těžkem klesají lásky, tížené žulou slíbených navždy. Kolem těch lásek vypučí býlí, pnoucí jak tóny pohřebních písní. Na konci řady je čerstvá hlína a pod tou hlínou naděje leží. A až tu hlínu zpečetí bolest, rozkvete býlí býlími květy.
Bílými květy chodívá kápě, v té kápi žebra v úhlech se lámou. Pod klenbou žeber temná se temno, v tom temném temnu hluboko na dně.

úterý 11. srpna 2009

Ze starého objektivu II.

Zlatá Koruna

Ve Zlaté Koruně dohřměl dřevěný most. Voda ho vzala. Snad ho vysadila někde cestou, možná slouží Robinsonům na topení. Třeba jeho břevna opojená svobodou i ostatním mostům chtěla ukázat, jaké to je, zapíchnout to v práci dřív a úplně a jít s proudem, točit se pod jezy, lososit v peřejích.

Ve Zlaté Koruně je kemp. Pole lidí zralé k posekání, na večer shrábnuté do kupek stanů. Spóry města vyplavené na břeh. Pole předmětů a věcí. Pole vorrichtungů a udělátek. Tisíce podrážek se zárodky dlažby.

Ve Zlaté Koruně je klášter. Užil rány kalichem, osvícenci slévali v něm železo. Bezradná lůza soudruhů spolehla se na chátrání. Zchátrali sami, zchátrala jejich moc hrubá a hloupá. Tisíc let zadumání ze spár vydechlo. Křehká moc klidu zalila kraj.

Ve Zlaté Koruně v klášteře stojí lípa. Na její rozměry není slov, neboť je mnohem víc než jen velká, postrádajíc však absurditu obrovskosti. Není svatá. Prostě je tam. Je tam a nepřipouští pochybnost. Je tam, jako jedna z mála odpovědí.

Řekni, pruhovaná plavkyně na břeh vyvržená, co tě nutí do sprchy. Řekněte hysteričtí pivníci, proč nechcete říct dobrou noc a rozejít se každý po svém. Řekni, statný fabiatiku, co jsi zaslechl v tom tichu od kláštera. Co hlodá Tvůj klid, že křičíš naň rádiem. V téže noci, v tomtéž kraji, kde stojí stará lípa.

Ze starého objektivu I.

Švédská čtyřka v pražské čtyřce

Přijela skupina ABBA,
Anifrid to vám je babba,
vlní se u mikrofónu,
ve šnekbaru Na Perónu.

Přijela skupina ABBA,
ta co je boží a klabá,
na krabicích krabic vín
zpívala nám dencink kvín.

S foťákem schovaný v šatně,
Bože můj, bude mi špatně.
Oni jsou to asi ti… ti
převlečený transvestiti!

Z domácího alba II.

Formality I.

Co až mince prodělané škrábnou ti lak,
co až východ slunce stíny nevezme si,
pole budou rozorána, vymýceny lesy?
Zašeptají moje záda, dobře ti tak?

Až ti pohodlnost očalouní tváře,
před zrcadlem kámen rozdrolí se v písek,
otevřu si zrána nenucený výsek,
v antikvitách prodám tvoje slabikáře?

Možná, že než neodvratně vyjdeš z módy,
mládím ignorován, siluetou zrazen,
šarm tvůj bude naklonován nebo zmrazen.

Ne, já neodejdu za křivkami,
zůstanou-li oči, z kterých bude jisté,
že v nich živí oheň mocní alchymisté.

Z domácího alba I.

Na Okoř je cesta

Na Okoř je cesta jako žádná ze sta, to máme tedy nula procent, což sem nepatří. Šli jsme podle potoka a na louce pod hradem stály kolotoče, což zas možná nepatří tam. Minuli jsme dva anarchisticky vyhlížející typy, kteří asi nepatří už vůbec nikam.
Motal se okolo pes s čelistmi lesního stroje. Těžko říct, zda byl také anarchista, vypadal však čistý a dobře živený. Zřejmě si ho anarchisté pořídili kvůli kontrastu. V mých představách vystupují takoví psi obvykle jen tak, že dost slintají, vypadají nervózně a z tlamy jim kouká teniska s dámským kotníkem. Takže se na tý louce nebudeme zdržovat a bez dalšího se přeneseme na hrad.

Unylou průvodkyni bych s dovolením opomněl, nakolik jen to její váha umožňuje. Jestli má hrad hladomornu, nezmínila se o ní. Šutry, šutry, kameny a kdesi v zarostlých sklepeních je tmavá a tajemná historie. Tam průvodkyně ale nikdy nebyla. V jejím hlase nebylo stopy úsilí budovatelů ani dobyvatelů. Z nadšení se netloustne.

V hospůdce pod hradem grilují. Dvoreček se plní kouřem a vůní vepřového. Ano, tak se mohlo kdysi vařit na hradě. Pivo je čiré a pasterované, což by na hradě asi koukali. Ve sklepení hradního pivovaru jsme byli. Je malé. Obléhatelé by českou posádku vyžíznili už za měsíc.

V penzionu u silnice je Provence domácí provenience. Kde se tam vzala, těžko říci. Útulné stolečky obklopené oleandry a psím vínem vybízejí. Ve stráni občas cvrkne. Vaří tam s láskou a zdarma se na vás usmívají. Jakkoli je příroda moudřejší člověka, vosy ten rozdíl nepochopily. Nervózně bzučely a záviděly nám pivo.

Ves Okoř má krásný rybník. U rybníka je krásný mlýn. U mlýna je ošklivý plot, takže se na hráz nedostanete. Ve vodě jsou ošklivé cedule „zákaz vstupu“, na které se vešly jen tři vykřičníky. Ryby mají inventární číslo. Ves Okoř nemá rybník. Ves Okoř by mohla mít krásný rybník, kdyby byl můj.

Při hledání kudy k rybníku, došli jsme do obce Malé Číčovice. Dobrá adresa. Kdo není rodilý malý číčovičák určitě o hodně přišel. Dost velká malá číčovanka nám ve své hospodě, kterou si také sama z větší části vyplňuje, natočila pivo. Na hradě už by tolik nekoukali. Seděli jsme v krásné stodole a vedle nás padali znavení cyklisté. Bylo horko a na okolních stromech valem zrály meruňky.

čtvrtek 30. července 2009

středa 29. července 2009

Řekněte mi I.

Stává se, a stává se to častěji než lze v sítích společenských vztahů přiznat, že nevím. Stává se. Nemělo by? Stává se. Pomozte. Zkuste to, nic to nestojí. Zkuste to, nemůžete se mýlit (můžete, ale nikdo vám to nedokáže). Zkuste to a třeba setřete třikrát motiv mince. Zkuste to a třeba setřete. Posuňte mě (se), rozvijte mě (se), udělejte ze mě třeba pitomce, ale "řekněte mi". Prosím.

I. Jak se liší životní úspěch od životního neúspěchu?

středa 22. července 2009

Nedvědí

V řece plavou bílý lístky
jsou to lístky do kina
a uprostřed sálu asi
chybí Jan a Olina.

Smutně plavou lístky vodou
jsou to lístky do kina
za potokem visí v křoví
Olinina mikina.

Vodou plavou bílý lístky
jsou to lístky do kina
svěřila mu bez důvěry
svoje útlý boky, „na“.

Smutně plavou lístky vodou
jsou to lístky do kina
poskládej si pětku k pětce,
buď mi kouskem domina.

pořád plavou lístky vodou
čím dál míň jsou do kina
a Olina bude zdá se
mamina od mimina.

Z cizího štětce IX.

úterý 21. července 2009

Odpuštění

Všechno jsem ti odpustil, moje milá Janičko,
zahrnu tě stohem kytek, políbím Tě na víčko.

Poslechnul jsem psychologa, moje milá Janičko,
problémy se musí řešit, políbím tě na víčko.

Jsi totiž moje, jenom moje
a má to holka asi důvod, že to moje je tam dvoje.

Vím, že hoříš láskou ke mně bez ohledu na tchyni,
posedává otráveně u sporáku v kuchyni.

Vím, že doutnáš láskou ke mně, rány mé se zahojí
zatímco tvůj nový Karel odpočívá v pokoji.

Jsi totiž moje, jenom moje,
teď si můžeš znova všimnout, že to moje je tam dvoje.

Seženu ti k usmíření dva vagóny lilií,
možná ani pěkný holky nehřeší, když nežijí.

Jsi totiž moje, jenom moje
naposled si prosím všimni, že to moje je tam dvoje.

Moje milá Janičko, vale citům chmurným,
políbím tě na víčko vod mosazný urny.

Z cizího štětce VIII.