Nokturné

Titulky plynuly a já seděl bez hnutí.
Kotouče filmového pásu se dál točily ve mně (setrvačností melancholie).
Jaká paralela!
Potmě a bosky scházel jsem schody a vybíral v podlaze místa, která nevržou.
Špičkami jsem tápal po pantoflích, které soužitím přijaly můj obrys.
Ony dvě a já jeden, spolu tvoříme si doma.

Odemykal jsem dveře (věděly, že se to nesluší) a pustil hvězdy dál.
Tmavé obrysy, tak známé a důvěrné, škoda svítit!
Vyšel jsem do prostoru, noc mě přivítala objetím. Vášeň si přineste vlastní!
Šel jsem za tichým šploucháním. Občas udeřil o zem vrbový list.
Šel jsem až tam, kde se stíny rozhrnou a černá rampa skončí.
Ryby tam spolu s letadly plují nesmírou hlubinou mezi hvězdami.

Vonělo zrání.
Léto sbíralo svých pět švestek.
Slyšel jsem žít!
Bože, tolik práce ještě. A já tam, chápete?

Jak jsou ty obrovské smutky maličkaté v nočním nedozírnu.
Vzhůru hladinou startovala hvězda. Druhá. Tak přej si něco!
Na očích mi usedlo babí léto.
Nebylo co si přát.