úterý 5. října 2010

Z povinné četby III.

Pád Tróje

Z hořící Tróje jsme odnášeli
ty své hadříčky,
zuby ve skleničce
a tetovaného dědečka.

Kousek dál už zase hnízdily
prastaré křepelky
a stříbrné štiky se třely
na klidném nebi.

Nějaký voják
kopím přibitý k zemi
nám trochu mával.
Mlčel pelyněk
a mlčel zemědým.

Jako doma, řekl dědeček.

Bečení beránků
nám sklenulo
střechu nad hlavou.
Zem ronila manu.
Už od prahor
se vlastně nic nestalo.

A jako nehýtek
do masa zarostlý
pořád byla s námi
naše pravda.

Spali jsme v objetí,
hadříčky kolem,
zuby ve skleničce.
Jako doma, řekl dědeček.

Vlastně se nic nestalo.
Jen jsme pochopili,
že Trója
asi
skutečně
padla.

čtvrtek 20. května 2010

úterý 18. května 2010

Z povinné četby II.

Tvůj krok,
tak famózní,
že už zdálky na hřbitově
šelestí věnce, jak se obracejí
pohřební stuhy dolů s nápisy:
věčný klid a odpočinutí –
se teprv rodil někde v kraji pánví,
v kraji zívajících šelem.

Pod mým jen uschlé listí
samo promlouvá:
co platno člověku,
že srdce chrání pevný hrudní koš?
Praskají žebra v chrupu nádherném
a dobře jde to maso od kosti,
promlouvá samo listí suchoučké
z posledních sil svých žilek,
a pak se rozpadá,
a pak už nemá čím jen šustěti,
a pak už slyšet leda strašný krok:
krok dějin neštěstí
a všeho zašlapávání
od larev, hlemýžďů po malé mořské kraby,
bezmocné jako já.

Z chalupy III.

Tak jsem tady

Tak jsem tady (už měsíc a půl) a původní úmysl založit zde cosi jako "Deník navrátivšího se Čecha" utonul v uvítacích pivech. Jsem tady a rychle jsem přivykl chladu našeho počasí i našich chodců. Přivezl jsem si žraločí zub. Víte, že žralok jich za život vycení až třicet tisíc? Přivezl jsem si tedy 1/30000 žraločího sebevědomí. Nosím tu v sobě svou malou Austrálii, jako jsem v té velké nosil naši malou Českou republiku. Vrátil jsem se do prázdného místa, jehož tvar však trochu zapomněl na svého majitele. Oblečení je mi velké, města malá.

A tak se na tomto blogu vrátí všecko do normálu, konec dobrodružství. Snad jen, že v uprášených historkách z Prahy se občas zaleskne Jižní kříž, že zaslechnete vzdorná didgeridoo a že na sebe a nás zůstanu koukat tak trochu zvenčí.

Z cizího štětce IX.

čtvrtek 8. dubna 2010

Klokaní deník L.

Praha je vesnice, řekl jsem si když jsem viděl Sydney. Sydney je vesnice, byli jste někdy v Soulu? Soul jsou 3 Sydney navršená na sebe a zahuštěná. Doprava je vpravdě neuvěřitelná. To, co jsem považoval za schéma belgické železniční sítě, se vztahovalo ke zdejšímu metru.

Dálnice, silnice a železnice smotané do sebe připomínají korejské písmo. Polovina názvů na budovách však svítí latinkou. Svítí tu ostatně úplně všechno, neboť Korejci milují neony, světýlka a cokoli, co bliká. Centrum je složené z mrakodrapů, skoromrakodrapů i nepoměrně nižších smogodrapů. Najezdili jsme po městě asi 100 kilometrů autem a stále se objevovaly nové a nové budovy a hihgwaye. Jediné, co je na zdejším provozu uklidňující je, že mají volanty na správné straně. Jinak řidiči ani chodci na doporučení semaforů příliš nedají a všecko se to tak nějak míchá dohromady. V provozu si ostatně můžete dělat co chcete, pokud to děláte plynule. Když moje kamarádka Jaul míjela na červenou policejní hlídku, držíc přitom v levé ruce mobilní telefon, zatajil jsem dech.

Ve městě byla odporná zima, ale tepalo to tam životem. Korejci jsou společenští a rádi pijí až do rána. Věřím, že Jaul Českou republiku ocení. Lidé jsou téměř bez výjimky milí, uctiví a pohostinní, skoro jsem se za nás styděl. Narazili jsme na sehrané duo stánkařů, kteří vyráběli místní specialitu. Z pevného kusu medu postupně vytvoří jakousi koudel, do které pak hůlkami zabalují náplň z padesáti druhů ořechů. Zvládají u toho konverzovat, dělat něco jako Tv show a komentovat okolní provoz.

Ze světa L.

úterý 6. dubna 2010

Klokani denik IL.

Hromadna doprava funguje ve 4 rano az neuveritelne spolehlive. Cely svuj svet jsem zapakoval do nekolika zavazadel a ted jsem doma vsude, kde jsou moje kufry. Na tricku mam napis bushman, ale v busi bych s touhle vybavou chcipl uz zitra po poledni.

Chtel jsem napsat ze nemam rad letiste, ale asi to neni pravda. Vlastne me okouzluji a desi zaroven. Je to trochu jako v kostele, kde je to casto krasne i presto, ze se tam spousta veci nesmi a architekti se vas snazi tak trochu zastrasit. Co se tyce spojeni s nebem, tezko srovnavat.

Je to cele divne. Pred chvili jsem sedel na posteli, popijel caj a cetl zpravy jako kazdy vecer a citil se doma. Jen o par minut pozdeji dvere cvakly "bye" a zacaly se tvarit nepristupne. Jsem cizinec. Nemam klice v prave kapse. Nemam dokonce vubec zadne klice, a to me vzdycky desilo.

A venku prsi na okna dopravnich prostredku, jak to na konci sentimentalnich pribehu ma byt.

neděle 28. února 2010

Ze světa IL.

Klokaní deník XLVIII.

Kulturní život Sydney je rozmanitý. Mají na to počasí, peníze a dost obyvatel. Ale asi to nebude jenom v tom. Včera jsem zavítal do centra na Mardi Gras, čtrnáctidenní gay and lesbian festival. Součástí toho celého blbnutí je totiž karneval s průvodem. Funguje to asi tak, že se seřadí desetitisícový průvod lidí a alegorických vozů a projedou jednu ulici, po jejíchž stranách stojí zhruba 300 000 lidí, kteří se na to přijdou kouknout. Stojí namačkáni vněkolika řadách, někteří na špičkách, někteří na bednách od piva třeba i 6 hodin předem, neboť, kdo dřív přijde, získá rozhodující výhodu výhledu.

Je to monstr akce, plná bubnů, píšťalek, konfet, flitrů a frkaček. Přehlídka velkolepých kostýmů i poměrně minimalistických konfekcí. Celá ta blištivá paráda je asi lépe vidět v televizi, než na místě. Přesto, dojem zprostředkovaný kamerou se od místa samého podstatně liší. Čekal jsem dekadentní, obscénní show plnou exhibicionismu a to jsem tedy minul.

Publikum je dokonalý mix národností, barev, pohlaví, orientací i věkových skupin. Šikmoocí fotografové, babičky, slečny, které své partnery neustále drží za ruku, celé rodiny, matky s kočárky, spoře odění kluci, holky (a všechno mezi tím). Lidé v kravatách, podpadcích, neoprénech, parukách, ve smokingách, plavkách... plynou a baví se. Vesele se druží s neznámými lidmi, mávají duhovými vlajkami. Tancují na čemkoli vyvýšeném, vlní se do rytmu projíždějících hudeb, mávají a smějí se.

Samotný průvod zahrnuje všechny místní komunity, záchranáře, policii, hasiče, zdravotní sestry, šachisty, turisty, orchestry, mezinárodní organizace, dopravní podniky... Zdraví diváky, tancují, performují drobná individuální čísla, dělají si legraci ze sebe i ze všeho, co jim přijde na mysl. Nikdy předtím jsem nezažil tak silnou atmosféru svobody, očekávání a s odpuštěním úplně stupidní uvolněné zábavy.

Happy Mardi Gras

sobota 20. února 2010

Ze světa XLVIII.

Klokaní deník XLVII.

Nejsem sice zpátečník a reakcionář, ale občas mě pokrok, který lidstvo učinilo přivádí v úžas. Austrálie jakožto země s velmi vysokou životní úrovní už často neví co by. Potřebuje zaměstnat spoustu lidí, kteří, kdyby je nechali něco vyrábět, by vyrobili krizi z nadvýroby.

Na jedné straně tu zvyšují efektivitu práce tím, že člověk, který se tu stará o dva malé chodníčky má k disposici benzínový fukar, kterým každé ráno vzbudí oba domy. Nasmrdí nám do kuchyně benzínové splodiny a pak si jde asi zase lehnout. Nikoho prostě nenapadlo, že na ty dva upadlé květy a jednoho rozšlápnutého kokrouče by mu mohlo stačit s odpuštěním koště.

Na straně druhé se taková efektivita práce projevuje vysokou specializací, což dává vzniknout profesím, o nichž my, zaostalí východoevropané, nemáme ještě ani potuchy. Jedna z těch profesí je výkonný manažer dopravního prostoru (to je můj tip, jak se ta funkce může jmenovat). Jinými slovy je to chlap (zajímavé je, že jsem v obdobné pozici nikdy neviděl ženu, že by diskriminace?), který drží v ruce dopravní značku SLOW, která se horizontálním otočením v libovolném směru dá přeměnit na značku STOP. Je to práce velmi vážná, VMDP se nikdy nesmějí. Viděl jsem jich za svůj pobyt tady spoustu, ale nikdy jsem je neviděl otočit na "STOP". Postojí a pak popojdou o pár metrů dál, zabraní do výkonu svého zaměstnání. Nepochybujte, že na to, abyste se mohli stát VMDP, potřebujete čtyři až pět různých školení a vybavení za $ 400.

Ze světa XLVII.

Klokaní deník XLVI.

Zdá se, že klokaní deníky se počínají vyskytovat s frekvencí, která slovo deník činí poněkud směšným. Důvodů je proto hned... dva. V první řadě se poslední dobou hodně soustředím na svá studia a potom zde zvolna upadám do sterotypu (což s tyrkysovým mořem a klokaními špízy není kdovíjak hanlivé slovo).

Předevčírem jsem se oblékal, že vyrazím do školy, když jsem na chodbě našeho činžáku zaslechl vysavač a následně energické zabušení na dveře. Za nimi stál Číňan s respirační rouškou přes placatý obličej. Bodal ukazovákem k zemi a do hluku vysavače volal: "Co to je?" Sklopil jsem oči ke koberci a zjistil jsem, že se po něm promenáduje dobrá padesátka asi centimetrových masných červů. "To jsou červi," pravil jsem, jsa zkušeným rybářem (asiaté mají neuvěřitelnou zálibu ptát se na věci, které jsou zjevné už od pohledu). "A co tu dělají?", nenechal se odbýt Li-Pův pravnuk a kouknul na mě, jako bych snad po nocích kladl vajíčka. "Moji nejsou," pravil jsem přesvědčeně, připraven se přít. Číňan se však hlasně zasmál (podroušený úsměv tak dostal zcela jiný význam), vcucnul červy a šli jsme každý po svém. Copak v tom vysavači asi teď dělají.

čtvrtek 11. února 2010

Ze světa XLVI.

Klokaní deník XLV.

Dobrá, slavnostně teda oznamuju, že už jsem tady viděl koalu, klokana i žraloka a tím pádem mám splněno. Musím se ovšem přiznat, že koalu jsem viděl pouze v ZOO. Tak a teď děti, romantičky a Korejci spát, protože to, co se bude psát teď, je pravda a ta, jak víme, nikdy není určena každému.

"Chtěla bych si pochovat koalu", říkají často západní turistky a vlhnou jim zraky, načež vezmou manžela či přítele za paži tak jemně, až ho bodne u peněženky. "Jezusky ta je ale loztomilá", žvatlají pak nepříčetně a manžel má na výsledné fotce mírný úsměv, neboť má na zbytek dne pokoj a vnitřně už dávno sedí v klimatizované restauraci. Korejky jsou úplně stejné, zato Korejci jsou jiní. Trpí naprosto shodnou obsesí jako západoevropanky. Kdykoli před nimi řeknete něco o koalách, nebo jen trochu odbydete výslovnost u slova Coca-Cola, okamžitě vás přeruší zvoláním: "Už sis pochoval koalu?" Ten výraz životního zklamání, který se jim rozhostí v očích (které se jim na heslo koala rozšíří téměř do evropských rozměrů) snad stojí i za trochu té lži.

Přátelé, aby bylo jasno, koala je šedá, znuděná koule chlupů se srandovním frňákem, přišitá drápy na eukalyptus. Snad žádné jiné zvíře, které jsem kdy viděl se netváří tak mrzutě a otráveně. Má nablblá prasečí očička žižkovských štamgastů a jako výraz vrcholné aktivity jednou za půl hodiny znuděně pootočí hlavou.

Celé to šílení kolem koal mi tudíž připadá naprosto pomatené (s drobnou vyjímkou jedné italské turistky, jejíž zaujetí pro chlupaté, přežrané a mrzuté tvory bylo s ohledem na jejího opodálstojícího manžela do jisté míry pochopitelné).

Ze světa XLIV.

středa 27. ledna 2010

Klokaní deník XLIV.

Postupem času jsem uvykl na britskoaustralskou snídani v podobě toastu s marmeládou. Kromě marmelád zcela standardních jako je jahodová, malinová či ostružinová jsem už prošel přes pomerančovou, citronovou, grepovou a limetkovou. Když bylo ve slevě limetkové máslo, rozhodl jsem se být extravagantní. Bylo jedlé. Některé marmelády jsou lepší, některé horší, ale kombinace maracuya s broskvemi mě donutila těšit se na ráno.

Při naší (míněni Dibla a já) výpravě do Upper Hunter Valley jsme narazili na něco vyjímečného. Dibla narazila. (Nechci být žárlivý, ale vždycky když odejde nakupovat a přinese 5 rohlíků a 3 vizitky říkám si, kde dělám chybu.) Objevila nenápadný do térénu zadlabaný krámek s marmeládami. Za pultem plným lákavých pochutin kvetl štěstím kulatý modrooký kuchař. Jsem si zcela jist, že má předky na Hané. Láskyplně hovořil o marmeládách, o tom, z čeho všeho se dělají a na co se která hodí a tu a tam sáhnul kamsi lžičkou řka: "Tohle prostě musíte ochutnat."

Dibla nám objednala dva toasty a místní Hanák je šel připravit. Seděli jsme u útulného stolu a z regálů se na nás smály marmelády s popisky typu "banán a olivy". Čas seděl vedle nás na sudu od vína. Pak připlul náš průvodce světem marmelád a přinesl nám toasty vylepšené o "ham jam" tedy šunkovou marmeládu. Tajemně se usmál a zase odplul. Od chvíle, kdy jsem do toho kousl poprvé jsem se bál, že jedno kousnutí bude muset být poslední. Jednoduché, harmonické, netradiční a s láskou připravené jídlo. Odešli jsme o čtvrt hodiny později vláční a s týmž šťastným výrazem, jaký se tam zjevuje na kulaté tváři za pultem. Věřím, že kdybychom ten krámek zkusili najít znovu, byla by tam jen obyčejná travnatá stráň.

pátek 22. ledna 2010

Ze světa XLIII.

Klokaní deník XLIII.

Shelly beach je místem, kde se může stát cokoli. A taky se to pravidelně stává. Onehdá jsme s Diblou zrovna dogrilovali kus klokana, když začala večerní fire show. Deset lidí si prostě přinese pět galonů leštěnky a pak hluboko do noci plivou oheň a skákají přes zapálené švihadlo. Efektní. Jak jsme se posunovali blíž, našli jsme na chladnoucí pláži enormě teplé místo, ne větší než 0,5 x 1 metr a rozdělali si na něm ručník. Když jsme o tři hodiny později odcházeli, bylo to místo stále stejně horké. Divné. A tak jsem si to odkrokoval od nejbližší palmy, že se na to příště mrknem.

O dva dny později jsem okrokoval devět a půl metru od palmy směrem k azimutu "věžák za zátokou". A nic. A tak jsem systematicky zkoumal. Načrtnul jsem mřížku a pak jsem popocházel a postával na určených bodech. A výsledek se dostavil. Přišla jakási slečna a zeptala se, co to dělám. Už v momentě, kdy otevřela pusu, jsem pochopil, že to nikdy nedovedu vysvětlit tak, abych nevypadal jako idiot. Na idiotech ji musí něco přitahovat, neboť mě obratem pozvala na pivo. S díky jsem odmítl, protože jsme byli s Diblou už asi tak půl hodiny na odchodu (chtěli jsme večer vařit guláš).

A tak jsem vyrazil přes pláž zpět za Diblou. Než jsem jí to povyprávěl, slečna se opět přihnala a vedla svého francouzského kamaráda, který vybalil několik velmi slušných českých vět. (Mimo jiné pravil, že zmíněná slečna mě oslovila, protože tu chtěla sbalit Australana.) Vylezlo z něj taky, že byl nějakou dobu v Krkonoších, v Úpici (taková pr... odlehlá obec). Ptal se odkud jsem. Z Příbrami řekl jsem, a myslel jsem tím "to neznáš". "Z Příbrami? Strávil jsem tyhle Vánoce na Svaté Hoře," pravil na to on a pozval nás na pivo.

středa 20. ledna 2010

Další fotky zde V. (nepoviné)

http://ghosty.rajce.idnes.cz

city, airport, Dibla, wildlife and ocean world

středa 13. ledna 2010

Ze světa XLII.

Klokaní deník XLII.

Korejský naturel ve mě vyvolává neustálý mezikulturní úžas. Mlaskají, srkají nudle z rendlíku a stejně hlasitě popotahují nudle v nose. To jsem překonal duševním tréninkem a hlasitou muzikou. V zátiší s teniskou, hrnkem od kávy a šťourátky do ucha jsem se naučil vidět osobitou poetiku. Všudypřítomné černé vlasy v koupelně už ve mě vyvolávají jen údiv nad tím, že ještě nejsou plešatí. Dovedlo mě to také k poněkud šílené konstrukci, že když jsem ve škole, chodí do naší koupelny línat jejich přátelé a známí.

Všichni moji Korejci kouří. Kouří v koupelně, kouří v kuchyni. S nelíčeným úžasem jsem pozoroval jak jeden z nich, kouříc vyndává věci z lednice, zatímco druhý snídá cigaretu a čokoládovou zmrzlinu. Když jsem našel cigaretový popel na svém hřebenu, posmutněl jsem. Z úcty k planetě Zemi jsem se pokusil zavést systém třídění odpadu. Z mého systému "sklo, plasty, papír, zbytek" se stal záhy korejský systém "sklo + vajgly, plasty + vajgly, papír + vajgly + zelí, zbytek + vajgly".

Cigarety si Korejci nechávají posílat z domoviny, takže je na nich varování korejského ministra zdravotnictví. Nedovedu dešifrovat, co takové varování obsahuje, ale mělo by tam být napsáno: "Vaše kouření způsobuje u Evropanů stavy nenadálé zuřivosti."

Ze světa XLI.

Klokaní deník XLI.

Jak jsem někde zmínil, každý den je tu pro importované předsudky smrtelné nebezpečí. Zároveň je však každý den příležitost, vytvořit si předsudky zcela nové. Můžete být politicky korektní, ale nemůžete zároveň bydlet se 4 Korejci. Takže vás ještě jednou varuji: "Tento a následující příspěvek obsahují předsudky!"

Když jsem ohlásil, že přijede moje kamarádka z Čech, přišli se Korejci každý zvlášť ujistit, zda je opravdu jen kamarádka. Kdyby k tomu měli uzpůsobené oči, určitě by je použili k šibalskému mrkání. Když Jana přijela, vzali si mě postupně každý stranou a pravili: "couple?" a já řekl "just friends". Pak si vzali stranou Janu a ptali se jí: "Brother and sister?" a ona řekla "just friends". Pak si nás předvolali oba a položili obě otázky za sebou. A tak to jde od té doby každý den. Ptají se nás u dřezu, před domem, po setmění i odpoledne, přes dveře na záchod i telefonem. Po každém "just friends" zakroutí hlavami a usmějí se, protože oni to vědí líp. Vyvodil jsem z toho ten závěr, že všichni korejští vrstevníci, kteří nejsou bezprostředně vzájemně příbuzní, spolu spí.

A tak první den po Janině příjezdu spal můj spolubydlící neznámo kde, prý aby nás nerušil a do vlastního pokoje začal klepat. Od chvíle, kdy Jana rozpakovala kufr se tu rozpakujeme všichni.

Ze světa XL.

neděle 10. ledna 2010

Klokaní deník XL.

Na pondělí se ohlásila návštva. Pravá, česká nefalšovaná Dibla. Musím letět, napsala dva dny předtím do ICQ a zmizela mi z radaru. A tak jsem v ono pondělí nasadil výraz "Sydney je vesnice" a vyrazil na letiště. Pěšky, lodí, pěšky, vlakem, pěšky. Vychytrale jsem si pořídil Day tripper (celodenní jízdenka) za $18.90, protože kupovat tady jednotlivé jízdenky je daylight robbery (poněkud drahé).

V dopravní tepně Circular Quay jsem vylosoval z projíždějících vlaků jeden, který mi připadal obzvláště vhodný a vystoupil ve stanici International terminal. Pozná se to podle toho, že tam jsou všude nápisy Welcome in Sydney. Vnutil jsem turniketu jízdenku a on ji opakovaně ignoroval. Přitočil se starší pán se soustrastným výrazem a červenýma unavenýma očima (nejspíš v životě viděl už mnoho turniketového utrpení). Poradil mi, kudy mám jít, zmíněná cesta však končila zasklenou přepážkou a neslibovala žádný průchod.

V anglické konverzaci jsem den ode dne silnější. Podstrčil jsem zasklené paní svoji jízdenku a tázavě se na ni zadíval. Zavrtěla hlavou a vrátila mi ji. Zeptala se, jestli jdu jen na letiště nebo také zpátky, což jsem považoval za milou výzvu ke konverzaci. Vysvětlil jsem jí proto, že jsem přijel pro kamarádku. Zasklená paní to zabila tím, že řekla "ejtýn fifty". Změnil jsem barvu a poklepal na Day tripper. Dojem to na ni neudělalo. Suše konstatovala, že letiště je soukromé a zopakovala předešlou nehoráznost. Podal jsem jí dvacetidolarovku a stal se nejsmutnějším člověkem na světě. Cesta MHD na letiště a zpět mě stála dohromady 635,80 Kč... welcome in Sydney!