Z povinné četby II.

Tvůj krok,
tak famózní,
že už zdálky na hřbitově
šelestí věnce, jak se obracejí
pohřební stuhy dolů s nápisy:
věčný klid a odpočinutí –
se teprv rodil někde v kraji pánví,
v kraji zívajících šelem.

Pod mým jen uschlé listí
samo promlouvá:
co platno člověku,
že srdce chrání pevný hrudní koš?
Praskají žebra v chrupu nádherném
a dobře jde to maso od kosti,
promlouvá samo listí suchoučké
z posledních sil svých žilek,
a pak se rozpadá,
a pak už nemá čím jen šustěti,
a pak už slyšet leda strašný krok:
krok dějin neštěstí
a všeho zašlapávání
od larev, hlemýžďů po malé mořské kraby,
bezmocné jako já.

Z povinné četby I.

Výčitky

Neviděl jsem tě plakat bez příčiny
Neslyšel jsem tě smát se pro nic.
To není láska.
Nevím, že bych slyšel,
tlouct tě hlavou o zeď
a naříkat, že pácháš zlo,
když, tak jsi šťastna přec -
a bože, jakým právem?
A nepamatuji, že viděl bych tvou hlavu,
tu trapnou stálici,
jež nazýváme hlavou
v hluboké hudbě kutálet se hrozně.
Láska je, když kráčíš do neštěstí
tak jistě, jako jistě vržou boty.

Ulice ztichla
tak,
že bylo slyšet boty.
Tvé vrzající boty.

To není láska,
pravil jsem a docela se slyším,
jak povídám:
Láska je, když nelze, nelze jinak.
A ruce rozhodil jsem zoufale,
v gestu tak zoufalém,
že někde v kameni
už počala růst socha...

Ulice ztichla
tak,
že bylo slyšet, co se ve mně dělo.
Ulice ztichla
tak,
že bylo slyšet tělo,
jak po svém pracuje si v útrobách -
v tom srdci mámení.

To není láska
pravil jsem, a jako z velké dálky
slyším pak: To není láska;
láska je, když nelze vypovědět…
Když pouhým dechem
pouště se v nás šíří.
Když se chce nadýchat.
Jak před prvními takty,
když je odklepán,
náš osud odklepán,
a povel dává kat.

Ulice ztichla
tak,
že bylo slyšet, kterak vesmír vane.
My ve svých zimníčcích,
v čas nevhodný,
a hlavy zutínané
vysoko zdviženými límci
tím vesmírem jsme šli

Velice sami.