Z cizího štětce XIII.

Ohně vu a smutku

Podívej jak se ozubená kola do sebe zakusují, jak jiskry létají a traverzy zvoní do boje. Poslouchej jak nýty sténají v přesvědčení vytrvat, jak v pecích ostré plameny šlehají. Jak v komíně hučí. Ta žádost, ten hlad. A ty, krm je těly věkovitých dubů, bolestí pokroucených, připomínek houževnatého života. Otáčej se lopatou až se strach vypotí, až od rukou na kámen ztvrdneš. Očistný plamen zná těla čarodějnic. Ať sežere paměť přesliček, zkamenělou a překonanou. Kutat a hořet, jen vpřed. Zpopelni přítomnost. Budoucnost se poddá v děsu z nezastavitelných kol mocných mašinérií.

Za zdí z ohněm ztvrdlých cihel, falz sopečných kamenů, popílek padá na ožehlé pláně bez horizontů. Neochvějné obnažené kameny zůstaly. Čas si na nich brousí zuby stovky lidských věků. Smrtičky šumí drobnými doteky o nepatrné tvory. Vane a slunce létá oblohou ve zběsilých poloelipsách. Po kamenech rozlézá se lomikámen. Utrhni ho. Jen maličký kousek zůstane v ruce, jen sprostý malý kvítek. Kořínky dál budou trhat skálu na kusy. Po staletí. Po věky věků, dokud skály znovu nepřerostou mocné duby.

Z cizího štětce XII.

Podivný portrét

Visí v předsíni. Jako živý. Chlap, muž, kluk? Kde se vzal v té povědomé krajině dřevěného nábytku? Snad jen maličko zabloudil a rozhlíží se po správném směru. Možná se chce jen ujistit, že všechno je v pořádku, že věci jsou na svých místech. Možná se přišel podívat, jak se čas prochází po okolí. Zadumaná ústa. Dvě rýhy od úsměvu a jedna od mračení, snad že mračení je příliš vážná věc a úsměv nic nestojí. Na skráních postávají starosti a tváří se důležitě. A ty kruhy pod očima? Mívá klidný spánek? Kdo se mu v noci prochází po zavřených víčkách? Na hřebeni nosu občas usedne rozhodnost. Možná na něj také trochu dýchl alkohol a vyleštil na špičce malý odlesk. V bradě má malý důlek, asi od neustálého opírání o tužku či lopatu. Prostorné čelo se třemi čarami od divení. Divívá se ještě někdy? A jaká břemena pochopených pravd se to skrývají v temnotách obočí? V hnědých očích se místy zazelená touha žít. Žije jak chtěl? Žije jak se žít má? Kdo je, co chce a co hledá ten, jenž nasadil zkoumavý výraz? Ten zkoumavý výraz na stříbroskleněném plátně ve zlaceném rámu.

Z cizího štětce XI.

Rentgen

Pod klenbou žeber temná se temno, v tom temném temnu hluboko na dně. Hluboko na dně ulpívá těžko, husté jak jíška z drcených konců. V tom černém těžku jsou řady křížů, mlčí jak svědci schválené vraždy. Tím temným těžkem klesají lásky, tížené žulou slíbených navždy. Kolem těch lásek vypučí býlí, pnoucí jak tóny pohřebních písní. Na konci řady je čerstvá hlína a pod tou hlínou naděje leží. A až tu hlínu zpečetí bolest, rozkvete býlí býlími květy.
Bílými květy chodívá kápě, v té kápi žebra v úhlech se lámou. Pod klenbou žeber temná se temno, v tom temném temnu hluboko na dně.

Ze starého objektivu II.

Zlatá Koruna

Ve Zlaté Koruně dohřměl dřevěný most. Voda ho vzala. Snad ho vysadila někde cestou, možná slouží Robinsonům na topení. Třeba jeho břevna opojená svobodou i ostatním mostům chtěla ukázat, jaké to je, zapíchnout to v práci dřív a úplně a jít s proudem, točit se pod jezy, lososit v peřejích.

Ve Zlaté Koruně je kemp. Pole lidí zralé k posekání, na večer shrábnuté do kupek stanů. Spóry města vyplavené na břeh. Pole předmětů a věcí. Pole vorrichtungů a udělátek. Tisíce podrážek se zárodky dlažby.

Ve Zlaté Koruně je klášter. Užil rány kalichem, osvícenci slévali v něm železo. Bezradná lůza soudruhů spolehla se na chátrání. Zchátrali sami, zchátrala jejich moc hrubá a hloupá. Tisíc let zadumání ze spár vydechlo. Křehká moc klidu zalila kraj.

Ve Zlaté Koruně v klášteře stojí lípa. Na její rozměry není slov, neboť je mnohem víc než jen velká, postrádajíc však absurditu obrovskosti. Není svatá. Prostě je tam. Je tam a nepřipouští pochybnost. Je tam, jako jedna z mála odpovědí.

Řekni, pruhovaná plavkyně na břeh vyvržená, co tě nutí do sprchy. Řekněte hysteričtí pivníci, proč nechcete říct dobrou noc a rozejít se každý po svém. Řekni, statný fabiatiku, co jsi zaslechl v tom tichu od kláštera. Co hlodá Tvůj klid, že křičíš naň rádiem. V téže noci, v tomtéž kraji, kde stojí stará lípa.

Ze starého objektivu I.

Švédská čtyřka v pražské čtyřce

Přijela skupina ABBA,
Anifrid to vám je babba,
vlní se u mikrofónu,
ve šnekbaru Na Perónu.

Přijela skupina ABBA,
ta co je boží a klabá,
na krabicích krabic vín
zpívala nám dencink kvín.

S foťákem schovaný v šatně,
Bože můj, bude mi špatně.
Oni jsou to asi ti… ti
převlečený transvestiti!

Z domácího alba II.

Formality I.

Co až mince prodělané škrábnou ti lak,
co až východ slunce stíny nevezme si,
pole budou rozorána, vymýceny lesy?
Zašeptají moje záda, dobře ti tak?

Až ti pohodlnost očalouní tváře,
před zrcadlem kámen rozdrolí se v písek,
otevřu si zrána nenucený výsek,
v antikvitách prodám tvoje slabikáře?

Možná, že než neodvratně vyjdeš z módy,
mládím ignorován, siluetou zrazen,
šarm tvůj bude naklonován nebo zmrazen.

Ne, já neodejdu za křivkami,
zůstanou-li oči, z kterých bude jisté,
že v nich živí oheň mocní alchymisté.

Z domácího alba I.

Na Okoř je cesta

Na Okoř je cesta jako žádná ze sta, to máme tedy nula procent, což sem nepatří. Šli jsme podle potoka a na louce pod hradem stály kolotoče, což zas možná nepatří tam. Minuli jsme dva anarchisticky vyhlížející typy, kteří asi nepatří už vůbec nikam.
Motal se okolo pes s čelistmi lesního stroje. Těžko říct, zda byl také anarchista, vypadal však čistý a dobře živený. Zřejmě si ho anarchisté pořídili kvůli kontrastu. V mých představách vystupují takoví psi obvykle jen tak, že dost slintají, vypadají nervózně a z tlamy jim kouká teniska s dámským kotníkem. Takže se na tý louce nebudeme zdržovat a bez dalšího se přeneseme na hrad.

Unylou průvodkyni bych s dovolením opomněl, nakolik jen to její váha umožňuje. Jestli má hrad hladomornu, nezmínila se o ní. Šutry, šutry, kameny a kdesi v zarostlých sklepeních je tmavá a tajemná historie. Tam průvodkyně ale nikdy nebyla. V jejím hlase nebylo stopy úsilí budovatelů ani dobyvatelů. Z nadšení se netloustne.

V hospůdce pod hradem grilují. Dvoreček se plní kouřem a vůní vepřového. Ano, tak se mohlo kdysi vařit na hradě. Pivo je čiré a pasterované, což by na hradě asi koukali. Ve sklepení hradního pivovaru jsme byli. Je malé. Obléhatelé by českou posádku vyžíznili už za měsíc.

V penzionu u silnice je Provence domácí provenience. Kde se tam vzala, těžko říci. Útulné stolečky obklopené oleandry a psím vínem vybízejí. Ve stráni občas cvrkne. Vaří tam s láskou a zdarma se na vás usmívají. Jakkoli je příroda moudřejší člověka, vosy ten rozdíl nepochopily. Nervózně bzučely a záviděly nám pivo.

Ves Okoř má krásný rybník. U rybníka je krásný mlýn. U mlýna je ošklivý plot, takže se na hráz nedostanete. Ve vodě jsou ošklivé cedule „zákaz vstupu“, na které se vešly jen tři vykřičníky. Ryby mají inventární číslo. Ves Okoř nemá rybník. Ves Okoř by mohla mít krásný rybník, kdyby byl můj.

Při hledání kudy k rybníku, došli jsme do obce Malé Číčovice. Dobrá adresa. Kdo není rodilý malý číčovičák určitě o hodně přišel. Dost velká malá číčovanka nám ve své hospodě, kterou si také sama z větší části vyplňuje, natočila pivo. Na hradě už by tolik nekoukali. Seděli jsme v krásné stodole a vedle nás padali znavení cyklisté. Bylo horko a na okolních stromech valem zrály meruňky.