Z domácích pokladů I.

Z deníku zmatence III.

Tak a je to v hajzlu, pocit celkového neporozumění naší civilizaci za mnou chodí už i na záchod. Přečetl jsem si pozorně pokyny na osvěžovači vzduchu, abych zjistil, jestli posledních 10 let nedělám něco špatně. Dělám. Nechápu, že ještě žiju.

V první řadě mě překvapilo, že osvěžovač ve spreji obsahuje 30-40% propan-butanu. Dost často jsem v chemii nedával pozor a informace, že propan-butan má osvěžující vlastnosti, pro mě byla zcela nová. Je to ovšem skutečnost, kterou se smí dozvědět pouze ti, kteří umí maďarsky, jiné jazykové verze totiž obsah propan-butanu neuvádějí.

„Držte nádobu svisle směrem od těla.“ Představil jsem si tedy několik variant úchopu a došel jsem k závěru, že ke splnění této podmínky je třeba ulehnout, nebo nádobu se sprejem zvednout nad hlavu. V zápětí je potřeba ovšem rychle odběhnout (nebo - v případě varianty v leže – odvalit se stranou) neboť vdechování snášejícího se aerosolu návod uživateli výslovně zapovídá.

Po výčtu nebezpečných vlastností tohoto osvěžovače jsem nabyl dojmu, že by měl být prodáván pouze držitelům speciálního povolení, kteří po důkladném studiu první pomoci a kursu pro pyrotechniky složí odborné zkoušky a psychotest a následně po tříleté praxi v chemickém provozu prokáží Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost, že nabyli dostatek zručnosti v praktickém zacházení s osvěžovači. O tom, že dovoz takových osvěžovačů by měl být vždy posuzován dle Pařížské úmluvy o zákazu vývoje, výroby, hromadění a použití chemických zbraní, ani nemluvě.

Říkal jsem si, že jsem ochoten na sobě pracovat a časem splnit veškeré fyzické i psychické podmínky, které jsou na mě jako uživatele osvěžovače kladeny, říkal jsem si, že všechno je lepší než nechat naši malou toaletu tonout v puchu. Říkal jsem si i spoustu dalších věcí, než jsem si přečetl poslední větu na osvěžovači uvedenou. Zněla takto: „Používejte jen v dobře větraných místnostech“.

Z cizího objektivu II.

Hurá na pracák

Tak jsem praštil se svou prací. Poprvé v životě. Kolikrát ona předtím praštila se mnou? Bylo tak nějak vnitřně domluveno, že se budu cítit svobodný a uvolněný a že se mi tíže sveze z ramen. Nestalo se. V běhu výpovědní doby se mé práci zkrátily pařáty, ale úleva nikde. Pracovní stres přišla vyprovodit podivná nejistota a obavy z budoucnosti. Ješitnost prohrála s poznáním nahraditelnosti. A jedna životní kapitola zvolna směřuje ke svému závěru.

Dal jsem si druhou šanci a teď se bojím, že ji promarním.

Z deníku zmatence II.

Jsem v práci 9 měsíců.
Máme v práci cukr.
(Jinak se vystačí s bičem.)
Máme v práci cukr.
Do kafe.
Do čaje.
Prostě do hrnku.
Nebo do termosky.
Máme v práci cukr.
Jsou to takové ty dlažební kostky.
Já moc nesladím.
Půlím je.
Nožem.
Nikdo jiný to nedělá.
Půlku cukru jsem v krabičce nikdy nenašel.
Půlím je.
Nožem.
Půlku hodím do čaje.
Půlku dám zpět do krabičky.
Opakuji, půlku kostky jsem v krabičce nikdy nenašel.
Tak, je tohle normální?

Z jara II.

Z deníku zmatence I.

Jak už oba moji čtenáři asi vědí, stal jsem se do jisté míry Pražákem. Jsem na povrchu pokryt formálním oblekem a ochrannou vrstvou z ignorace, přiškrcen kravatou, naleptán kyselými dešti a kyselými výrazy svých šéfů. Metropole se ovšem systematickým tlakem prožírá i do hlubších vrstev mé osobnosti, čehož průvodním jevem jsou pocity naprostého nepochopení a zmatení. Nejspíš je to cosi jako bioindikátor a v momentě, kdy tyto pocity ustanou, nebudu již více člověkem a zůstane jen kovaný kolem věží omotaný Pražák.

Tak tedy počíná nová série textů, snad budou alespoň 2.

Z jara I.