neděle 28. února 2010

Ze světa IL.

Klokaní deník XLVIII.

Kulturní život Sydney je rozmanitý. Mají na to počasí, peníze a dost obyvatel. Ale asi to nebude jenom v tom. Včera jsem zavítal do centra na Mardi Gras, čtrnáctidenní gay and lesbian festival. Součástí toho celého blbnutí je totiž karneval s průvodem. Funguje to asi tak, že se seřadí desetitisícový průvod lidí a alegorických vozů a projedou jednu ulici, po jejíchž stranách stojí zhruba 300 000 lidí, kteří se na to přijdou kouknout. Stojí namačkáni vněkolika řadách, někteří na špičkách, někteří na bednách od piva třeba i 6 hodin předem, neboť, kdo dřív přijde, získá rozhodující výhodu výhledu.

Je to monstr akce, plná bubnů, píšťalek, konfet, flitrů a frkaček. Přehlídka velkolepých kostýmů i poměrně minimalistických konfekcí. Celá ta blištivá paráda je asi lépe vidět v televizi, než na místě. Přesto, dojem zprostředkovaný kamerou se od místa samého podstatně liší. Čekal jsem dekadentní, obscénní show plnou exhibicionismu a to jsem tedy minul.

Publikum je dokonalý mix národností, barev, pohlaví, orientací i věkových skupin. Šikmoocí fotografové, babičky, slečny, které své partnery neustále drží za ruku, celé rodiny, matky s kočárky, spoře odění kluci, holky (a všechno mezi tím). Lidé v kravatách, podpadcích, neoprénech, parukách, ve smokingách, plavkách... plynou a baví se. Vesele se druží s neznámými lidmi, mávají duhovými vlajkami. Tancují na čemkoli vyvýšeném, vlní se do rytmu projíždějících hudeb, mávají a smějí se.

Samotný průvod zahrnuje všechny místní komunity, záchranáře, policii, hasiče, zdravotní sestry, šachisty, turisty, orchestry, mezinárodní organizace, dopravní podniky... Zdraví diváky, tancují, performují drobná individuální čísla, dělají si legraci ze sebe i ze všeho, co jim přijde na mysl. Nikdy předtím jsem nezažil tak silnou atmosféru svobody, očekávání a s odpuštěním úplně stupidní uvolněné zábavy.

Happy Mardi Gras

sobota 20. února 2010

Ze světa XLVIII.

Klokaní deník XLVII.

Nejsem sice zpátečník a reakcionář, ale občas mě pokrok, který lidstvo učinilo přivádí v úžas. Austrálie jakožto země s velmi vysokou životní úrovní už často neví co by. Potřebuje zaměstnat spoustu lidí, kteří, kdyby je nechali něco vyrábět, by vyrobili krizi z nadvýroby.

Na jedné straně tu zvyšují efektivitu práce tím, že člověk, který se tu stará o dva malé chodníčky má k disposici benzínový fukar, kterým každé ráno vzbudí oba domy. Nasmrdí nám do kuchyně benzínové splodiny a pak si jde asi zase lehnout. Nikoho prostě nenapadlo, že na ty dva upadlé květy a jednoho rozšlápnutého kokrouče by mu mohlo stačit s odpuštěním koště.

Na straně druhé se taková efektivita práce projevuje vysokou specializací, což dává vzniknout profesím, o nichž my, zaostalí východoevropané, nemáme ještě ani potuchy. Jedna z těch profesí je výkonný manažer dopravního prostoru (to je můj tip, jak se ta funkce může jmenovat). Jinými slovy je to chlap (zajímavé je, že jsem v obdobné pozici nikdy neviděl ženu, že by diskriminace?), který drží v ruce dopravní značku SLOW, která se horizontálním otočením v libovolném směru dá přeměnit na značku STOP. Je to práce velmi vážná, VMDP se nikdy nesmějí. Viděl jsem jich za svůj pobyt tady spoustu, ale nikdy jsem je neviděl otočit na "STOP". Postojí a pak popojdou o pár metrů dál, zabraní do výkonu svého zaměstnání. Nepochybujte, že na to, abyste se mohli stát VMDP, potřebujete čtyři až pět různých školení a vybavení za $ 400.

Ze světa XLVII.

Klokaní deník XLVI.

Zdá se, že klokaní deníky se počínají vyskytovat s frekvencí, která slovo deník činí poněkud směšným. Důvodů je proto hned... dva. V první řadě se poslední dobou hodně soustředím na svá studia a potom zde zvolna upadám do sterotypu (což s tyrkysovým mořem a klokaními špízy není kdovíjak hanlivé slovo).

Předevčírem jsem se oblékal, že vyrazím do školy, když jsem na chodbě našeho činžáku zaslechl vysavač a následně energické zabušení na dveře. Za nimi stál Číňan s respirační rouškou přes placatý obličej. Bodal ukazovákem k zemi a do hluku vysavače volal: "Co to je?" Sklopil jsem oči ke koberci a zjistil jsem, že se po něm promenáduje dobrá padesátka asi centimetrových masných červů. "To jsou červi," pravil jsem, jsa zkušeným rybářem (asiaté mají neuvěřitelnou zálibu ptát se na věci, které jsou zjevné už od pohledu). "A co tu dělají?", nenechal se odbýt Li-Pův pravnuk a kouknul na mě, jako bych snad po nocích kladl vajíčka. "Moji nejsou," pravil jsem přesvědčeně, připraven se přít. Číňan se však hlasně zasmál (podroušený úsměv tak dostal zcela jiný význam), vcucnul červy a šli jsme každý po svém. Copak v tom vysavači asi teď dělají.

čtvrtek 11. února 2010

Ze světa XLVI.

Klokaní deník XLV.

Dobrá, slavnostně teda oznamuju, že už jsem tady viděl koalu, klokana i žraloka a tím pádem mám splněno. Musím se ovšem přiznat, že koalu jsem viděl pouze v ZOO. Tak a teď děti, romantičky a Korejci spát, protože to, co se bude psát teď, je pravda a ta, jak víme, nikdy není určena každému.

"Chtěla bych si pochovat koalu", říkají často západní turistky a vlhnou jim zraky, načež vezmou manžela či přítele za paži tak jemně, až ho bodne u peněženky. "Jezusky ta je ale loztomilá", žvatlají pak nepříčetně a manžel má na výsledné fotce mírný úsměv, neboť má na zbytek dne pokoj a vnitřně už dávno sedí v klimatizované restauraci. Korejky jsou úplně stejné, zato Korejci jsou jiní. Trpí naprosto shodnou obsesí jako západoevropanky. Kdykoli před nimi řeknete něco o koalách, nebo jen trochu odbydete výslovnost u slova Coca-Cola, okamžitě vás přeruší zvoláním: "Už sis pochoval koalu?" Ten výraz životního zklamání, který se jim rozhostí v očích (které se jim na heslo koala rozšíří téměř do evropských rozměrů) snad stojí i za trochu té lži.

Přátelé, aby bylo jasno, koala je šedá, znuděná koule chlupů se srandovním frňákem, přišitá drápy na eukalyptus. Snad žádné jiné zvíře, které jsem kdy viděl se netváří tak mrzutě a otráveně. Má nablblá prasečí očička žižkovských štamgastů a jako výraz vrcholné aktivity jednou za půl hodiny znuděně pootočí hlavou.

Celé to šílení kolem koal mi tudíž připadá naprosto pomatené (s drobnou vyjímkou jedné italské turistky, jejíž zaujetí pro chlupaté, přežrané a mrzuté tvory bylo s ohledem na jejího opodálstojícího manžela do jisté míry pochopitelné).

Ze světa XLIV.