Dobrá, slavnostně teda oznamuju, že už jsem tady viděl koalu, klokana i žraloka a tím pádem mám splněno. Musím se ovšem přiznat, že koalu jsem viděl pouze v ZOO. Tak a teď děti, romantičky a Korejci spát, protože to, co se bude psát teď, je pravda a ta, jak víme, nikdy není určena každému.
"Chtěla bych si pochovat koalu", říkají často západní turistky a vlhnou jim zraky, načež vezmou manžela či přítele za paži tak jemně, až ho bodne u peněženky. "Jezusky ta je ale loztomilá", žvatlají pak nepříčetně a manžel má na výsledné fotce mírný úsměv, neboť má na zbytek dne pokoj a vnitřně už dávno sedí v klimatizované restauraci. Korejky jsou úplně stejné, zato Korejci jsou jiní. Trpí naprosto shodnou obsesí jako západoevropanky. Kdykoli před nimi řeknete něco o koalách, nebo jen trochu odbydete výslovnost u slova Coca-Cola, okamžitě vás přeruší zvoláním: "Už sis pochoval koalu?" Ten výraz životního zklamání, který se jim rozhostí v očích (které se jim na heslo koala rozšíří téměř do evropských rozměrů) snad stojí i za trochu té lži.
Přátelé, aby bylo jasno, koala je šedá, znuděná koule chlupů se srandovním frňákem, přišitá drápy na eukalyptus. Snad žádné jiné zvíře, které jsem kdy viděl se netváří tak mrzutě a otráveně. Má nablblá prasečí očička žižkovských štamgastů a jako výraz vrcholné aktivity jednou za půl hodiny znuděně pootočí hlavou.
Celé to šílení kolem koal mi tudíž připadá naprosto pomatené (s drobnou vyjímkou jedné italské turistky, jejíž zaujetí pro chlupaté, přežrané a mrzuté tvory bylo s ohledem na jejího opodálstojícího manžela do jisté míry pochopitelné).
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat