Klokaní deník XLVIII.

Kulturní život Sydney je rozmanitý. Mají na to počasí, peníze a dost obyvatel. Ale asi to nebude jenom v tom. Včera jsem zavítal do centra na Mardi Gras, čtrnáctidenní gay and lesbian festival. Součástí toho celého blbnutí je totiž karneval s průvodem. Funguje to asi tak, že se seřadí desetitisícový průvod lidí a alegorických vozů a projedou jednu ulici, po jejíchž stranách stojí zhruba 300 000 lidí, kteří se na to přijdou kouknout. Stojí namačkáni vněkolika řadách, někteří na špičkách, někteří na bednách od piva třeba i 6 hodin předem, neboť, kdo dřív přijde, získá rozhodující výhodu výhledu.

Je to monstr akce, plná bubnů, píšťalek, konfet, flitrů a frkaček. Přehlídka velkolepých kostýmů i poměrně minimalistických konfekcí. Celá ta blištivá paráda je asi lépe vidět v televizi, než na místě. Přesto, dojem zprostředkovaný kamerou se od místa samého podstatně liší. Čekal jsem dekadentní, obscénní show plnou exhibicionismu a to jsem tedy minul.

Publikum je dokonalý mix národností, barev, pohlaví, orientací i věkových skupin. Šikmoocí fotografové, babičky, slečny, které své partnery neustále drží za ruku, celé rodiny, matky s kočárky, spoře odění kluci, holky (a všechno mezi tím). Lidé v kravatách, podpadcích, neoprénech, parukách, ve smokingách, plavkách... plynou a baví se. Vesele se druží s neznámými lidmi, mávají duhovými vlajkami. Tancují na čemkoli vyvýšeném, vlní se do rytmu projíždějících hudeb, mávají a smějí se.

Samotný průvod zahrnuje všechny místní komunity, záchranáře, policii, hasiče, zdravotní sestry, šachisty, turisty, orchestry, mezinárodní organizace, dopravní podniky... Zdraví diváky, tancují, performují drobná individuální čísla, dělají si legraci ze sebe i ze všeho, co jim přijde na mysl. Nikdy předtím jsem nezažil tak silnou atmosféru svobody, očekávání a s odpuštěním úplně stupidní uvolněné zábavy.

Happy Mardi Gras