sobota 22. srpna 2009
Podivný portrét
Visí v předsíni. Jako živý. Chlap, muž, kluk? Kde se vzal v té povědomé krajině dřevěného nábytku? Snad jen maličko zabloudil a rozhlíží se po správném směru. Možná se chce jen ujistit, že všechno je v pořádku, že věci jsou na svých místech. Možná se přišel podívat, jak se čas prochází po okolí. Zadumaná ústa. Dvě rýhy od úsměvu a jedna od mračení, snad že mračení je příliš vážná věc a úsměv nic nestojí. Na skráních postávají starosti a tváří se důležitě. A ty kruhy pod očima? Mívá klidný spánek? Kdo se mu v noci prochází po zavřených víčkách? Na hřebeni nosu občas usedne rozhodnost. Možná na něj také trochu dýchl alkohol a vyleštil na špičce malý odlesk. V bradě má malý důlek, asi od neustálého opírání o tužku či lopatu. Prostorné čelo se třemi čarami od divení. Divívá se ještě někdy? A jaká břemena pochopených pravd se to skrývají v temnotách obočí? V hnědých očích se místy zazelená touha žít. Žije jak chtěl? Žije jak se žít má? Kdo je, co chce a co hledá ten, jenž nasadil zkoumavý výraz? Ten zkoumavý výraz na stříbroskleněném plátně ve zlaceném rámu.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
(komentuji co se dá, u vás pane bez světla, z (s)prostého důvodu, mívám radost, zanechá-li někdo pár slov pod textem na mém blogu. nadbytečnost mých vpisků u vás prosím mažte, nemáte-li dostatek jaru na úklid, rád vám přenechám svůj.)
četl jsem si "podivný portrét" a vzpomínal na školní léta, na slohová cvičení na téma "popis" a divil se, jak krásně to ve vašem podání vypadá, jakkoli je odraz toho obrazu posmtunělý.
i já jsem moc rád, když někdo zanechá pár slov - ať jsou jaká chtějí, třebas kritická
i kdyby okoločtoucí zanechávali jen známku, nebo jedno slovo - je to důležité
nicméně dobře vím proč se to tak často neděje - mnohdy prostě míváme dojem, že bylo řečeno úplně všechno a není co dodávat, mnohdy netušíme o čem to je, někdy se bojíme necitlivého zásahu... sečteno a podtrženo je komentování příspěvků velmi těžké
děkuji za setrvalé komentáře
je pravda, že když jsem si to po sobě s odstupem přečetl, taky jsem si vzpomněl na slohová cvičení - mám radost, že to má formu (a trochu se hanbím, že je to slohovka)
Okomentovat