Podívej jak se ozubená kola do sebe zakusují, jak jiskry létají a traverzy zvoní do boje. Poslouchej jak nýty sténají v přesvědčení vytrvat, jak v pecích ostré plameny šlehají. Jak v komíně hučí. Ta žádost, ten hlad. A ty, krm je těly věkovitých dubů, bolestí pokroucených, připomínek houževnatého života. Otáčej se lopatou až se strach vypotí, až od rukou na kámen ztvrdneš. Očistný plamen zná těla čarodějnic. Ať sežere paměť přesliček, zkamenělou a překonanou. Kutat a hořet, jen vpřed. Zpopelni přítomnost. Budoucnost se poddá v děsu z nezastavitelných kol mocných mašinérií.
Za zdí z ohněm ztvrdlých cihel, falz sopečných kamenů, popílek padá na ožehlé pláně bez horizontů. Neochvějné obnažené kameny zůstaly. Čas si na nich brousí zuby stovky lidských věků. Smrtičky šumí drobnými doteky o nepatrné tvory. Vane a slunce létá oblohou ve zběsilých poloelipsách. Po kamenech rozlézá se lomikámen. Utrhni ho. Jen maličký kousek zůstane v ruce, jen sprostý malý kvítek. Kořínky dál budou trhat skálu na kusy. Po staletí. Po věky věků, dokud skály znovu nepřerostou mocné duby.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat