Klokaní deník XLIII.

Shelly beach je místem, kde se může stát cokoli. A taky se to pravidelně stává. Onehdá jsme s Diblou zrovna dogrilovali kus klokana, když začala večerní fire show. Deset lidí si prostě přinese pět galonů leštěnky a pak hluboko do noci plivou oheň a skákají přes zapálené švihadlo. Efektní. Jak jsme se posunovali blíž, našli jsme na chladnoucí pláži enormě teplé místo, ne větší než 0,5 x 1 metr a rozdělali si na něm ručník. Když jsme o tři hodiny později odcházeli, bylo to místo stále stejně horké. Divné. A tak jsem si to odkrokoval od nejbližší palmy, že se na to příště mrknem.

O dva dny později jsem okrokoval devět a půl metru od palmy směrem k azimutu "věžák za zátokou". A nic. A tak jsem systematicky zkoumal. Načrtnul jsem mřížku a pak jsem popocházel a postával na určených bodech. A výsledek se dostavil. Přišla jakási slečna a zeptala se, co to dělám. Už v momentě, kdy otevřela pusu, jsem pochopil, že to nikdy nedovedu vysvětlit tak, abych nevypadal jako idiot. Na idiotech ji musí něco přitahovat, neboť mě obratem pozvala na pivo. S díky jsem odmítl, protože jsme byli s Diblou už asi tak půl hodiny na odchodu (chtěli jsme večer vařit guláš).

A tak jsem vyrazil přes pláž zpět za Diblou. Než jsem jí to povyprávěl, slečna se opět přihnala a vedla svého francouzského kamaráda, který vybalil několik velmi slušných českých vět. (Mimo jiné pravil, že zmíněná slečna mě oslovila, protože tu chtěla sbalit Australana.) Vylezlo z něj taky, že byl nějakou dobu v Krkonoších, v Úpici (taková pr... odlehlá obec). Ptal se odkud jsem. Z Příbrami řekl jsem, a myslel jsem tím "to neznáš". "Z Příbrami? Strávil jsem tyhle Vánoce na Svaté Hoře," pravil na to on a pozval nás na pivo.