Klokaní deník XLIV.

Postupem času jsem uvykl na britskoaustralskou snídani v podobě toastu s marmeládou. Kromě marmelád zcela standardních jako je jahodová, malinová či ostružinová jsem už prošel přes pomerančovou, citronovou, grepovou a limetkovou. Když bylo ve slevě limetkové máslo, rozhodl jsem se být extravagantní. Bylo jedlé. Některé marmelády jsou lepší, některé horší, ale kombinace maracuya s broskvemi mě donutila těšit se na ráno.

Při naší (míněni Dibla a já) výpravě do Upper Hunter Valley jsme narazili na něco vyjímečného. Dibla narazila. (Nechci být žárlivý, ale vždycky když odejde nakupovat a přinese 5 rohlíků a 3 vizitky říkám si, kde dělám chybu.) Objevila nenápadný do térénu zadlabaný krámek s marmeládami. Za pultem plným lákavých pochutin kvetl štěstím kulatý modrooký kuchař. Jsem si zcela jist, že má předky na Hané. Láskyplně hovořil o marmeládách, o tom, z čeho všeho se dělají a na co se která hodí a tu a tam sáhnul kamsi lžičkou řka: "Tohle prostě musíte ochutnat."

Dibla nám objednala dva toasty a místní Hanák je šel připravit. Seděli jsme u útulného stolu a z regálů se na nás smály marmelády s popisky typu "banán a olivy". Čas seděl vedle nás na sudu od vína. Pak připlul náš průvodce světem marmelád a přinesl nám toasty vylepšené o "ham jam" tedy šunkovou marmeládu. Tajemně se usmál a zase odplul. Od chvíle, kdy jsem do toho kousl poprvé jsem se bál, že jedno kousnutí bude muset být poslední. Jednoduché, harmonické, netradiční a s láskou připravené jídlo. Odešli jsme o čtvrt hodiny později vláční a s týmž šťastným výrazem, jaký se tam zjevuje na kulaté tváři za pultem. Věřím, že kdybychom ten krámek zkusili najít znovu, byla by tam jen obyčejná travnatá stráň.