Už jsem tu psal, že oceán je nepochopitelně mocný. Že i taková moc může mít ostré limity, zjistíte na útesech. Stovky metrů vysoká stěna je nekompromisní jak imigrační úředník. Když stojíte nahoře, vidíte dole kamínky a malé vlnky, asi jako na Orlíku. Teprve až když zahlédnete rybáře, který stojí téměř kolmo pod vámi a je velký asi jako špandlíková hlavička, dojde vám plnou silou, jak jsou ty vlnky a kamínky ve skutečnosti velké. (A to je ten důvod, proč to na fotkách nevypadá přesvědčivě.) Je to tak definitivní, prostě jdete a kolem vás je suchá země, do posledního metru porostlá a obydlená a najednou bum, 10 000 kilometrů vody. Tohle prostě znamená, být na konci světa.
Jako rybáře vnitrozemce mě překvapilo, že když si nahodíte do moře udici, nikdo vám nepřijde zkontrolovat povolenku.
Zase jsem lezl, kam jsem neměl (turisti jsou děsná verbež). Nějaký dobrý muž se mě přišel zeptat, zda něco nepotřebuji. Řekl jsem, že děkuju, ale že nic nepotřebuju. On děl, že zcela jistě potřebuju, a to totiž najít správnou cestu (neměl sice výtisky časopisu Strážná věž, ale i tak jsem pochopl, že je čas opustit prostor). Bohužel mě vyhmátl tak rychle, že jsem nestihl zjistit, co je tam tak zajímavého, že se tam nesmí.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat