Klokaní deník XIV.

Když už víte, že nebudete večer sedět na kufrech v parku, všechno se zdá o něco obyčejnější. Takže dnes něco z obyčejného života.
Poobědval jsem na pláži calamari box = hranolky a kroužky ze sépie, či z čeho.
Byl jsem dnes nějak zpitomělý... viz rozhovor s obsluhou fastfoodu: "Salt?" "Cože?" "Salt?" "He?" (žena mne prsty, jako když něco solí) "Jo sůl... yes" (proč se mě ptá na takovou pitomost?) "Fenkjů".
Byl jsem nakupovat v Coles (místní Albert) a utratil 60 dolarů téměř za nic. Uvařil jsem si oběd a rozdělil ho do plastových krabiček do lednice. Budu si ho brát do školy, abych si zbytečně nekupoval jídlo ve fastfooodu.
Ve škole mi jedna slečna řekla, že má ráda moje ksichty, k neuvěření, žádný jsem nedělal... pak z ní vylezlo, že je učitelka herectví v Jižní Korei.
Koupil jsem si svou první vážně míněnou anglicky psanou knihu (takovou, kterou si už dlouho chci přečíst v češtině). Uhodněte jakou - je to klasika.
První střetnutí se šváby skončilo jedna nula pro mě.
Cizina je plná zajímavých cizinců. Jsme cizinci vzájemně a taky všicni v cizině (oproti domácím) násobí se to, nebo odečítá?
Třeba ve třídě: Francouz má úžasně suchý humor, Brazilka je nevýrazná kuňka, Chilan je konzervativní puritán, Švýcar nemluvný frajer, Korejky se rády smějí a Japonec je naprostý nadšenec. Každý den je tu pro předsudky smrtelné nebezpečí.

Příště si dám krevetový salát, bude to taková malá náplast za přesolený calamari box.