Nikdy jsem neviděl nikoho z údržby zeleně, ale představuju si ho jako bosého člověka, který chodí s manikurními nůžtičkami a sem tam zasáhne. Parky jsou ve své úpravnosti tak samozřejmé, že vás to posadí na lavičku. Obzvláště přátelské jsou cedulky s nápisem „prosím pojďte na trávník“. Od momentu, kdy jsem překonal pocit, že jsou to minová pole, si to opravdu užívám. Lidé na trávníku sportují, učí se, válejí se (někdy ve dvou), vdávají se a žení.
První černoch, se kterým jsem v Austrálii mluvil, je z Memfisu a jazz má prostě v krvi. Loď se houpala a on mluvil o Memfisu a kriminalitě, jedl citrón a smál se bílými zuby.
Cestu zpět jsem prožvanil s Australany, o nichž jsem si myslel, že plují do opery. Pluli na svatbu. Projevili přání vidět Českou Republiku a ptali se, zda je u nás bezpečno.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat