Bez ohledu na to, co jsem prve napsal o Sydney Opera House, je to dílo geniálního šílence. Celá ta konstrukce je tak fantastický nápad. Tak jednoduché, elegantní a zároveň tak prolámané do sebe. Jako obdivovatel gotiky a Santiniho jsem žasl a žasnu doteď. Je v tom tolik moře, plachet, lastur, žeber a větru. Ta šílená drzost je samozřejmá až k nesnesení. Interiéry jako takové jsou zajímavé, ale upřímně řečeno, je na nich poznat, že nejsou ze stejné hlavy. Připadaly by mi skvělé v pražském kongresovém centru, ale s exteriérem Opery prostě neladí. Připomínaly mi hvězdné války. Vyfotit cokoli uvnitř opery je téměř nemožné, není jediná hrana, které by se dokumentarista mohl chytit. Všechny fotky tak vypadají jako nahodilé výřezy. Mnoho pohledů je zdecimováno krutými hranami věcí, které nemohou najít svůj optický domov. Schody k šatnám vypadají, jako vlez do metra Národní třída. Akustika hlavního sálu mi připadala vynikající a spolu se zvukem největších mechanických varhan světa je to opravdový kotel. Zvenku vypadá Opera mnohem menší, než ve skutečnosti je a také mnohem menší, než se jeví zevnitř.
Nejkrásnější pohled na Operu je z venku, s mírným odstupem a s nadhledem (a to doslova i přeneseně).
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat