Být nemocný je vopruz. Být nemocný daleko za mořem je ještě mnohem větší vopruz. Obecně to nepřekvapí, ale strom života umí být pořádně zelený. A tak jubilejní 20. příspěvek do deníku bude jiný, něco jako vánoční díl seriálu... ale bez Vánoc a s chřipkou (asi).
Daleko od domova jste odkázaní sami na sebe. Zjištění, že jediná osoba, která se o vás stará, se o vás nějakou dobu starat nemůže, protože leží polochcíple na posteli, není úplně povzbudivé. Okolí se ujišťuje, že nechrochtáte. Vy si tím nejste jisti, protože řečí o prasečí chřipce jsou všude tuny. Je vám blbě. Proč nemáte žádnou rýmu? Blbě. Nekouslo vás něco jedovatého, když jste spali? Blbě. Nechytili jste nějakou cizokrajnou nemoc? Blbě. Co když se to zhorší tak, že už nebudete schopni to řešit? Blbě. Blbě. Blbě. Hej, co tak jít k doktorovi? Ke kterému? Kam, kudy, jak se tam dostanu, kde zjistim jestli tam platí moje pojištění, jsem schopen anglicky popsat, co mi vlastně je? Neřešitelné. A kromě toho, blbě. Ve snech se začínají objevovat horentní účty za doktory a nemocnice.
On to ve skutečnosti samozřejmě není žádný problém. Můžete se vlastně zeptat kohokoli na ulici jak to funguje. Můžete zajít třeba do školy a ostentativně omdlít, můžete si zavolat sanitku a hotovo. To jsou všechno jednoduchá a úžasná řešení, a jistě bezvadně fungují - za normálních okolností. Když vám ale myšlení zatemňuje únava a nepřestávající bolest hlavy, když ztratíte schopnost koncentrace, už to není tak jednoduché. Země někde létá a vaše běžné orientační body jsou o půl globu jinde. Nadhled a schopnost uvažovat reálně jsou s fyzickým stavem patrně dost propojeny a naopak demoralizovaná mysl se nehodí k léčení čehokoli. A tak jsem rád, že jsou poslední dva dny za mnou a že se věci vrací pomalu k normálu.
No a za to, že jste tohle museli poslouchat (no vlastně jste to mohli přeskočit) vás příště vezmu do opery ;-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
a já tě vezmu za slovo!
Okomentovat