Klokaní deník XXI.

Jít do opery má v Sydney zvláštní přídech. Jako byste tím zároveň říkali „jdu do TÉ opery, ano do TOHO ježatého baráku, co je tak známý, že jiné pohlednice se tu nedají koupit.“ Když jsem o The Sydney Opera House mluvil s Australany, nenalezl jsem nejmenší stopy onoho nadšení. Vědí, o který barák jde, protože jim cizinci nedovolí na něj zcela zapomenout a vědí taky, že lístky dovnitř jsou zbytečně drahé. Celé to spískal dánský architekt Utzon, kterého předtím nikdo neznal. Když Australané zjistili, že už je to 15x dražší než slíbil, a to byla hotová jen hrubá stavba, řekli Dánovi, že za ty prachy mohli postavit třeba most do Japonska a že si to dodělají sami. Dán se urazil a odjel do Dánska. Jako pomstu zanechal barák, u kterého se jednou za čas musí vyměnit cosi, co to celé drží pohromadě (ano, velmi drahé). Australané to dodělali sami a tím mu ukázali, že zkazit se to dá i za mnohem míň peněz. Díky tomu má opera v Sydney další malou vadu, nehodí se pro operu. Člověk si tu hned připadá víc doma. A tak s tím Australané naložili nejlépe, jak mohli. Nechali operu zapsat do seznamu UNESCO, po světě rozkecali, že jsou na ni hrdí, udělali drahé vstupenky a nepustí dovnitř nikoho, kdo nejde na představení (leda velmi, velmi výjimečně).