Klokaní deník XXIII.

Čech jdoucí v Čechách do německého či holandského supermarketu, vchází s nějakou přibližnou představou, co tam chce. Následně zamíří podvědomě do míst, kde najde, co hledá. Čech v australském supermarketu, dojde bezmyšlenkovitě až na místo, kde by v Evropě byla hořčice, a tam, obklopen toaletním papírem, si položí otázku: „Co jsem tady sakra chtěl?“ Pak podnikne dva, tři nahodilé výpady, a když hořčici nevidí, začne přemýšlet. Fajn, když je tady toaleťák, támhle vím, že je zelenina a támhle se rýsují špagety, vyrazím tímhle směrem a za dvěma rohy musí být… jééé šroubováky. Pak to vezme postupně a projde všechny regály od levého předního rohu po pravý zadní. V dálce zahlédne regál z hořčicí, vyrazí tam jak splašený a on je to vegemite, který se dělá ve stejných nádobách jako u nás hořčice. Jenže vegemite je tak hnusná věc, že by si to nikdo rozumný nekoupil. A pak skončí v pravém zadním rohu, bez hořčice. Hořčice je to, co minul u kukuřičných lupínků, když bežel k regálu s vegemitem.

Onehdy jsem hledal zelí. Jsem si naprosto jist, že když jsem nedlouho před onehdy hledal sirky, které jsem mimochodem dodnes nenašel, netvořilo půl prodejní plochy nic jiného než právě zelí. Postupem času jsem upustit od nápadu najít zelí jako takové a začal hledat něco jako zelí. Čím dál víc jsem dospíval k názoru, že zelí je jen iluze ze sci-fi filmu, která se mi záhadně prokreslila do skutečného života. Přesvědčil jsem se, že zelí neexistuje, a i kdyby existovalo, tak já ho nepotřebuju a šel hledat sójovou omáčku. To šlo mnohem líp, protože jen díky tomu jsem téměř okamžitě našel zelí.