Z nového objektivu II.

Z cizího pera I.

Zima - a přece

padají shůry

sněžinek bílé kytičky:

Možná že, možná vysoko nad mraky

jaro je, lidičky!

É bývalo emcé na druhou.

Říkám-li vám nyní a v předchozí větě dvě odlišné věci, mohu snad mít přeci absolutní pravdu v relativním světě.

Z vlastní hlavy XII.

Bezbřehá upřímnost je skrytým a o to odpornějším projevem nezájmu o druhého člověka. Kdesi v ní zní věta: "Nejsi tak důležitý, abych kvůli tobě musel lhát."

Předvánoční tescno

Můj malý synovec byl s rodiči na nákupech v Tescu, v Praze, v čase předvánočním. Příšerně se tam prý posral. Kdo má zkušenosti s dětmi, ví, že použití předchozího výrazu je ospravedlněno množstvím a kvalitou materiálu. Narozdíl od jeho rodičů tento projev bezbřehé dětské upřímnosti zcela chápu.

Z nového objektivu I.

Mám ho!

Klídek puberťáci. 

Nechci se vytahovat, ale mám krásný, velký, macatý a úplně nový foťák. Dobrá, chci se vytahovat. Mám krásný nový foťák. Vždycky jsem ho chtěl a teď ho mám. A narozdíl ode mě, umí fotit. Jejda to je žůžo, novej foťák a celej muj. Kdybyste ho viděli. Vyfotil bych vám ho, ale přece nebudu svůj nový foťák fotit svým starým foťákem. A ty obrázky, které z něj budou až se odvážím ho použít. A to pak budete zavaleni fotkami. A víte jaká to bude baladička až... mimochodem už jsem vám to říkal? Mám nový foťák.

Z cizí hlavy VIII.

Ten kdo žije osaměle, se musí sám k sobě chovat slušně a s dávkou hrdosti, nechce-li klesnout v očích toho posledního člověka, který mu zbyl, totiž v očích sama sebe.

Z cizího štětce III.

Mlha

Miliardy miniaturních slzí nezkrápí, nekanou, mlčí. Miliony neviditelných příbuzných na tisících maličkatých pohřbů klopí plovoucí pohledy na betonovou zem. Stovky honosných náhrobních kamenů s neurvalou touhou po odpuštění vystavěné. Pugéty a věnce křečovitě nahrnuté hnilobu jen krátce překryjí než samy uhnijí. A spravedlnost slepě máchá mečem, padni komu padni. Desítky ran, desítky trestů a ničemných pokání. A kdesi uprostřed, sám vrah.

Z domácí kuchyně slovem

Tak jsem si připravil strouhanou mrkev s banánem a kapkou citronu. Takovéto naprosto úžasné jídlo, které jsme dostávali jako děti. Byla hnusná. Jednak už asi nejsem dítě a druhak je to tím, že mrkve už asi nejsou co bývaly. A tak jsem do ní hodil trošku moučkového cukru a zakápl ji rumem, abych z toho udělal dospělejší pokrm. Musím říct, že výsledek se opravdu povedl dle očekávání, byla z toho hnusná mrkev s rumem. 

Z cizí hlavy VII.

Zkušenost vybírá hrozně vysoké školné, ale učí jako nikdo jiný.

Z cizího štětce II.

Z cizí hlavy VI.

Jsou zloději, které zákon netrestá, třebaže kradou člověku to nejcennější, čas.

Z cizí hlavy V.

Každý den pozoruji, jak mládež trpí tím, že neexistují školy, v nichž by se učila žít s lidmi a se světem.

Z cizího štětce I.

Rachota, hák, proces...

Tak to nějak přišlo, že jsem v práci déle a ještě déle a dopr. Výsledkem tedy je, čehož si nelze nevšimnout, že na psaní poslední dobou vůbec nezbývá čas, v čemž ostatně psaní nefiguruje samojedinno. A tak buď pracuji nebo spím nebo, a to je tedy z toho všeho nejpříjemnější a proto jistě poměrně nejméně zastoupeno, jím. Ale věci se mají ještě o něco hůře, nezbýváť času ani na životní postřehy, čehož si nelze nevšimnout ani pod květnatostí archaických patvarů. A tak vám všem, kdybychom se snad neviděli ani tímto internetovým průzorem, přeji krásné Vánoce a šťastný a veselý Nový rok 2009.

stručná informace...

Jak tak poslouchám Vlastu Redla, posledních 5 let docela často, zjišťuji, že abyste některé jeho texty pochopili, musíte je bohužel napřed prožít. Ale výstižností se jim pak vyrovná máloco.

Hlasování je mrtvo

Již v lednu byla vyhlášena anketa, jejímž účelem bylo zjistit, jak se vám tu líbí a jaké se vám to tu zdá. Tedy 54% procentům návštěvníků se to zde zdá... chvíle napětí .... hnědé. Všechny hlasující bych chtěl ujistit, že důvěru ve mě vloženou nezklamu a budu nadále udržovat vysoce hnědý standard.

Drze hned vyhlašuji anketu na téma ještě mnohem troufalejší.

Dobrá nebo špatná zpráva

Včera ráno jsme spolu seděli na rybách. Na stráni zkropené deštěm. Vrbové listí kolem nás žloutlo a červi se zakousli hlouběji do jablek. Cítil jsem jeho kolínskou a dech na svém krku. Podzim je tady a nikdo jiný než zima to nedokáže změnit.

Z cizího objektivu I.

Achjoo

Včera v noci těsně před usnutím mě napadla úžasná myšlenka. Jsem líný. (To není ona, ale je to pravda.) Než abych vstal a pustil znovu počítač, zaznamenal jsem její stručné shrnutí do mobilu, do prostoru pro zrávy, kde se udrží dokud nenapíši jinou sms. Nakonec máme doma i papír a tužku, kdyby bylo nejhůř. Před pěti minutami jsem napsal smsku. Před dvěma minutami jsem si vzpomněl, že jsem si měl ze včera něco pamatovat.

Včera v noci těsně před usnutím mě napadla úžasná myšlenka. A já ji nechal projít a zmizet, už zase.

Čtyři stanice galerií

Jel jsem na pohovor. Tramvají. A kolem spěchala Praha. Lemy tramvajových oken rámovaly dennodenní výjevy a taky jeden, který bych vám chtěl překreslit a schválně jestli ve vás probudí emoce stejně zavrženíhodné jako ve mně.
     Na šikmě zebrovaném značení u chodníku podélně stojí terénní dva miliony s kouřovými skly. Hned vedle stojí milionová baba s kouřovými brýlemi a kouřovým zabarvením ze solárka. V levé ruce, polepené minimálně pěti gelovými nehty, má kornout se zmrzlinou. Ve zmrzlině má paraplíčko. Na odiv má oděv, jehož decimetr čtverečný by stál zhruba pět set, kdyby nebyl sepraný, takhle stojí sedm set. Druhý takový bude v igelitové tašce s nápisem Diesel, jejíž nevětší část patrně vyplňuje účet. Prázdninová pohoda v metropoli západního státu. Tak trochu šikmo přes symbol úspěchu bavorské automobilky a úspěchu peroxidem blonďatých vlasů (dohromady tvořících patrně symbol úspěchu pětatřicátníka, kterého ale nevidíme, protože někde jinde nejspíš vytváří úspěch) vidíme čtyři výložkovaná ramena dvou ramen spravedlnosti. Kompozičně je obraz dobře rozložen, spravedlnost a úspěch zde dělí důmyslná diagonála procházející od psího výkalu na chodníku, přes již zmíněnou zmrzlinu až k tabulce s číslem 8 a s názvem městské části.
     Celá scenérie je vyvedena v dominantních barvách černé a bílé na krémovém pozadí, rafinovaně doplňována hnědí kornoutku a solária. Bílý diesel textil se odráží na kapotě černého dieselu 4x4 a bloček v rukou ramena brutálně kontrastuje s temnou uniformou a temným výrazem policistovým.
     No a pak se tramvaj dává znovu do pohybu a do rámečku se cpou krajinky s Hradčany a řekou.

Včera

V obálce z fotolabu přebarvený fotky nepravdivých obsahů,
skutečný svět omšelý a vyšisovaný rámuje ty kýče
a z mělkých hrobů vzpomínek úsměv tvůj na povrch vyprší.
Pak z televize sladce zjednodušené pravdy romantických filmů
slepí k sobě všechny stěží odlišitelné večery.

Z domácí kuchyně II.

Zase všechno chápu.

Stát se to může. Bydlíte tam rok nebo pět. Jdete si tak bytem, myslíte co máte kde za zkoušku a co bude potřeba umět. Nemáte upito, možná jste maličko unaveni, je totiž podvečer. A v obchodech vytírají podlahy, zmrzlináři počítají tržby. Vyšťavené slunce padá na hranu obzoru a stíny machrují. A horký den je sotva v půli, neboť vlahé noci bývají nejdelší.
     A vy jdete tím bytem tak, jak už tisícčtrnáctkrát. Ve chvíli rutinního míjení snadno sklouzáváme k drobným benevolencím. To se stává a je to přirozené. A tak nepodstatné půlcentimetry dají o sobě náhle vědět jednou mocnou srážkou. Narazí-li palec nohy na práh určitou silou, poškodí se prstu struktura. Krev opouští zaběhnutá řečiště a vlévá se na místa, kde být nemá. To víme. Nehet se štípe a palec modrá. To je prosím lékařsky dokumentováno a nejpitomějšího medika to nemůže zaskočit. A nervová zakončení se mohou přerazit, aby dostatečně silnými signály nakrmila nervová centra. Pulzy zásadního nesouhlasu, stížností a ironických „tudy ne“. O tom si můžeme přečíst. Věda se v tom již pošťourala a díky ní máme přesnou představu o tom, jak k tomu celému dochází. Nic na tom není, jen fyzika, chemie, matika, vzorečky, zkušenost. Víme, že se to stává. Víme, že máme pořádně zvedat nohy. Že se máme soustředit na to, co děláme a na to podstatné. Víme, že se tomu přesto nedá vyhnout. Víme, že jednou si ten palec ukopnem znova, leda bychom život proseděli. Není nic, co bychom nevěděli.
     Cítíme se o to míň zrazení vlastním bytem? Cítíme se o to míň zraněni vlastní ignorací a hloupostí? Bolí to míň?

Z vlastní hlavy XI.

Paradox doby: Kdo se bojí, musí do lesa.
Paradox vztahů: Je-li vám partner ukraden, jste ukradení vy jemu.

Z domácí kuchyně I.

Napadlo mě cestou z hospody, že...

...nemůže být bohatým ten, kdo neumí utrácet.
... radosti života jsou ničeny pindáním asketů stejně jako duševní pustotou o(b)žerů.
...můžeme si dělat, co se nám zlíbí, poznáme-li správně, co se nám smí zlíbit.

Z procházky IV.

Z cizí hlavy IV.

Děti si na školní besídku
přinesly lahvovou desítku.

Z cizí hlavy III.

Co se děje s velbloudem?
Zdá se, že je pod proudem.

Z vlastní hlavy X.

Záruka na boty je dvouletá, naděje umírá poslední a blbost je nesmrtelná.

Jsem v obraze

Z vlastní hlavy IX.

Je až zarážející, jak se dětství s dědstvím sobě blíží.

Praštění oponou.

Dozněla cella. Utichly žestě. Paličky na hřebíku. Bubny osamělé a zbytečné naráz neslyšně se dochvívají. Tma padá. Prach se snáší lehce a ticho zas těžce. Ošoupaná bunda s připíchnutým číslem 19 odevzdaně visí neodevzdaná majiteli. Oleštěné háčky od norkových kožichů přihlížejí. Vlastníku nestála za trapnost návratu. Snad až bude nenadále pršet, hodí ji přes sebe uvaděčka jdoucí pro rohlíky a deset deka vlašáku, ale spíš ne. Přehozená přes buben snad najde smysl ve společné zbytečnosti a nebo taky ne. Jak snadno hosté odpouštějí konec představení, snad odstřiženi potleskem, snad dál v nich hudba zní, když odkládají sváteční šaty. Snad zdá se hudba nahraditelná, okamžiky opakovatelné. Tak snadno a bez hořkosti umíme vzpomínat a nakonec i zapomenout na dokonalé harmonie. A někdy taky ne.

Hovňostroj

Z vlastní hlavy VIII.

Slova jsou vždy patetická ve srovnání s definitivní a pustošivou přímostí lidských neštěstí.
Mít rád za dva často bohužel znamená za oba.
Nezájem druhého léčíme nezájmem vlastním.

ušte zde

http://www.youtube.com/watch?v=K4Urz6QpC8s&feature=related

Odešel jsem ze školy...

...maje v ruce papír s oslovením: "Vážený absolvente" a s odhodláním naposledy se tam vrátit 2.7.2008, kdy budu (ve 14.30) promován na magistra práv. Zvu všechny své věrné čtenáře, aby tomu, budou-li chtít, přihlíželi.

Z vlastní hlavy VII.

Jak mají být časy poetické, když jsme se ještě nedohrabali ani k těm etickým.

Z procházky III.

Politická činnost I.

Ve velmi zvláštním myšlenkovém hnutí napadlo mě, že s politickou situací není k hnutí, ale na politickém poli stále k hnutí je, a proto je čas nějaké to hnutí založit. Člověk by se měl nikoli angažovat či zapojit, to již bylo zprofanováno, ale účastnit. Účast. To slovo v sobě má náboj tichého smutného uznávání situace, smíření a podpory plačících. Účastnit se. Po vzoru Jihočeských matek a Jihočeských taťků. Vzhledem ke svému rodinnému a geografickému vynacházení se, navrhuji název "Středočeští strejci".

Odborně humorná vsuvka

Stal jsem se patrně prvním studentem právnické fakulty, který navrhl radikální řešení: "vypustit z úpravy nekalé soutěže soutěžitele", a ještě toto řešení po několik minut zapáleně hájil. Komise se však nenechala přesvědčit. Osobně si myslím, že je to proto, že vypuštěním soutěžitele by všichni členové komise, kteří se zmíněnou problematikou živí, zůstali bez práce, neboť soutěž bez soutěžitelů by se stala jednou z nejpoklidnějších oblastí právem upravených.
Tuhle pasáž ve své práci jsem četl minimálně 6x, posudky vedoucí i oponenta, kde byla rovněž ocitována, dohromady tak 8x a ani při jednom z těchto čtení jsem se nevšiml, že místo „spotřebitel“ jsem napsal „soutěžitel“. Výraz překvapení, který patrně propukl na mém obličeji poté, co jsem byl na tuto drobnost upozorněn, musel být asi velmi potěšující podívanou, neboť se mi komise tlemila až do konce obhajoby.

Z chalupy III.

Záleží, kdo se nekouká.

Uznávám, rozumím a schvaluji, naplňuje mě zázrak lidského důmyslu, pohlížím-li na jeden z vynálezů, který k pohlížení určen není. Z černočerné tmy hypotetického slepeckého vnímání velmi oceňuji betonové dlažební kostky se špuntíky, které přes podrážku usnadňují orientaci a navádějí k přechodu pro chodce. Byv však vidomým studentem právnické fakulty, jenž své lakýrky s temnou urážkou určenou ševci, odložil (u již zmíněné fakulty) do nádoby na sběr komunálního odpadu a s pocitem netušené svobody pro rychle se rozrůstající počet prstů na nohou křepce vyrazil na obvyklé dva kilometry domů, musel jsem rovněž zaznamenat, že betonové kostky se špuntíky přes ponožku neusnadní orientaci a navádějí-li, maximálně k vraždě.

Z chalupy II.

Já vim, nepíšu

Čím víc se učím, tím víc jsem dut.
Jsa dut nedutám raději.
Snad přijde reduta.
Du teda čekat.

Z chalupy I.

Z vlastní hlavy VI.

Skromnej můžu bejt až budu něco umět.

ehm

Při psaní minulého textu mě posedla chuť pozřít téměř obrovský jabloňový plod. Golden delicious, hlásala modrá nálepka na tom kusu ovoce. Nelze upřít zhoubnému tomu plodu, že ke svádění lidí má ode dávna předpoklady (to jako že to jabko bylo dobrý). Mno a jak tak píšu a ukusuju, došlo mi, ohryzek třímaje, že tam byla ta nálepka. Až vyleze, zkusím vás informovat, zda zůstala modrá. A teď už opravdu dobrou noc.

Bylo mi vyčteno...

...že utíkám z hospod. Bez inzerce, bez rozloučení. Jenomže je tu cosi, co není stěžovateli viděno. Je to cosi, co se vymyká obvyklému lidskému chování, cosi, co přesto nelze považovat za náhodu. Věřte, nebo ne, ale v jednu chvíli, která není stoprocentně podmíněna hladinou alkoholu v krvi, pocítím naráz tenzi svázanosti a nemožnost nádechu a tu pojednou vyvstane stav, že musím pryč. V tu chvíli pak nedokážu přemýšlet o tom, kam. Nohy mě nesou a plíce užívají nenadálé volnosti. Nasvícené památky, tma parků a chlad. Povětří nekonečné vonosti a svobody. Je to tak trochu na truc možná, výzva svého druhu, troufalé prohlášení, je to happening, je to nutnost. Omlouvám se všem, jimž jsem z hospody utekl, všem, kteří netušili, kde jsem a snad se o mě i upřímně báli, přesto, nestrachujte se o mě, neboť vždy dojdu, kam zasloužím a nikdy nerad. Věřte, že se nakonec o sebe postarám nebo ne a že tyto řádky píši dosti po půlnoci a u horkého čaje. Věřte, že okamžiky svobody nezávislosti jsou vzácné, věřte, že jich dokážete pocítit i vy a že se vlastně nic neděje. Řekněte si prostě, musel jít. Když mi po jedné takové příhodě spolužačka spílala, že se chovám jak malej kluk, řekl jsem jí: "vždyť já jsem malej kluk, není mi ještě ani pětadvacet" a snad jsem sám v tu chvíli netušil, jak blizoučko pravdy se asi nalézám. Jsem slušný mladý muž, jenž nezapíná třetí knoflík saka, ten, jenž pouští dámy do dveří a vpřed ty, kdož spěchají. Snažím se, opravdu. Nechte mě však bloudit po nocích, provádět vlastním nákladem věci nesmyslné, vstupovat plnou vahou do dějů zcela nepodstatných. Možná, že jen v absurditě zrcadlí se samotný důvod a příčina.

S lehkou úklonou vám přeji dobrou noc (snad se v ní kdy potkáme vprostřed Mostu legií)

Z vlastní hlavy V.

Dle křesťanství jsou všichni lidé příbuzní. A podle toho to na světě taky vypadá.
Klid, staří můžem být kdykoli.
Mládí má zelenou. A taky fernet a tequilu.

Z procházky II.

Zadejte heslo.

Hmm zvláštní věc. Přihlašoval jsem se po Xté do databáze univerzity, k čemuž je zapotřebí pětimístné UČO a dvě různá dost komplikovaná hesla, podle toho kam vstupujete. No a ta dvě hesla, kromě toho, že jsou to klávesnicové prstolamy, mají neobyčejnou schopnost neustále se zaměňovat mezi sebou. A teď jsem přišel na to, že už je zadávám zcela automaticky a správně na první pokus. TEĎ, když už to v podstatě nepotřebuji. A tak mě to přišlo teď tak nějak melancholicky líto. Pamatuji si číslo domu, v němž 15 let nebydlíme, auta, které 10 let nemáme, telefonního čísla dávno zrušené linky, v již prodaném bytě po babičce, která nežije, PIN bankovní karty od níž neexistuje účet a už ani příslušná banka. Připadám si jako vlastník klíčů k domovu na dně přehrady. 

Z procházky I.

Jaro

Venku vypuklo jaro s celou tou (za ptačího kraválu vtrhnuvší) sluneční parádou, a tak jsem se šel projít. (Neklepejte si na čelo při pohledu z okna, bylo to minulou neděli.) Město, okolní kopce nevyjímaje, bylo toho času zahuštěno dámami s psíky, cyklisty, děvčaty, kterým nastydlé ledviny na mysl nepřijdou, matkami sledujícími své pobíhající děti s mírným úsměvem a dvojicemi, jimž pohled na tytéž, evokuje platíčko s prášky. A všichni sborem nastavovali nazelenalé tváře a promrzlé duše sílícímu slunci, zatímco z holých větví jív vystřelovaly kočičky. Mám rád první jarní neděle, čas zhmotňování nadějí z novoročních přípitků.

Z vlastní hlavy IV.

Na cizí blbost si nelze zvyknout.
Blbost není výmyslem chytrých, ti ji jen dovádějí k dokonalosti.

Návrat do dětství V.

Ta BU

Někteří lidé se mají až tak rádi, že vítáváme další generace, které přebírají náš jazyk a po týdnech a měsících žvatlavého nanečisto zkoušení se začínají ptát. A sypou se slůvka kdy a jak a co - a ze všech nejhorší: proč. Proč. Z dětských úst tohle slůvko sklouzne jako by nic a jeho netušená tíha o zem nikdy nezaduní. Dogmatická převaha dospělého dostává se tlačena řetězcem pročů až na samý okraj propasti, kde mysl rodičova pokusí se odpověď přejít citátem, úsměvem nebo pohlazením ratolesti ve vlasech. A tak se naše děti nikdy nedozvědí, čím zaplnit strašlivou prázdnotu tam, kde končí pravdy naučené i vymyšlené a budou svoji propast nosit na věky věků, snažíce se ji skrývat a nevidět. Proč.

Z vlastní hlavy III.

Život je tak krátkej, že na sebevraždu ani neni čas.
Málokdo vydrží dělat celý život Kafku.
Pud sebezáchovy přikazuje přežít a zakazuje žít.

Návrat do dětství IV.

Do Prahy

Přečetl jsem si na dveřích autobusu: "Chovejte se v autobuse jako lidé a ne jako..." Nikdy jsem se jako tři tečky nechoval a nehodlám s tím začínat ani v autobuse!

Blbé vtipy ve tmě III.

V čem má teta Kateřina pravdu

Je teda fakt, že se mi občas stane asi toto. Jdu. To je teda ještě docela normální. Ale pozor na tohle: Jdu a povidám si... Já jdu moc ze široka, že? A taky trochu kolem horké kaše. Znova.
     Prostě si jednou takhle povidám, že ona všechna ta přísloví, pořekadla, mudrosloví, aforismy, pranostiky a zaběhnutá slovní spojení mají vlastně základy hluboce pravdivé a jen to, že se staly ošoupanými nástroji rodičovské a prarodičovské výchovné zvůle, nám zabraňuje tyto hluboké pravdy v nich vidět. A tak se občas stane, že člověk najednou prohlédne a tváří v tvář příhodné situaci na něj hloubka té dávné pravdy promluví. Onehdá na mě například takto promluvilo pořekadlo „všechno zlé je k něčemu dobré“.
     No a dnes jsem se snažil psát diplomovou práci a zjistil, že sousedé, lidé jinak jistě docela milí, pořídili své ratolesti pijáno. A ratolest jim teda dělá radost, cvičí. A já tak plně pochopil, co je to „brnkat na nervy“. Řeknu vám, je to zlý a jsem teda upřímně zvědav k čemu to teda bude dobrý!

Návrat do dětství III.

Jo tak, tak to jo

Zjistil jsem tváří v listy zákomů o životním prostředí, že Česká republiká má poměrně rozsáhlou úpravu zákazu lovu tuleňů. Chvíli mě to zmátlo, ale pak jsem si uvědomil, že v ČR jsou tuleni vlastně na pokraji vyhubení; sám jsem žádného nepotkal již mnoho let.

Návrat do dětství II.

Návrat do dětství I.

Zase se opičím a zase po tomtéž. Trapnost tohoto počínání je poněkud zastrčena do pozadí před pocitem, že tohle se prostě musí opakovat i kdyby to nebylo původní.

Bylo dnes moc pěkně. Slunečno, zima. Nacpal jsem do úst poslední bramborový knedlík a cítil se jako bych polkl lokomotivu. Po stole se válely přepísmenkované předpisy o životním prostředí a já musel pryč, snad abych se přesvědčil, že skutečné životní prostředí není vytištěno na záchodovém papíře. Vzal jsem foťák a vyrazil na místa, kde jsem běhal s prakem a plastovou pistolkou, schovával se před zapikáním, honil hokejkou tenisák a lezl na stromy. Místa, kam jsme si chodili se školkou hrát. Tolik vzpomínek tam bylo zarostlých travou. Míjel jsem kdysi tak obrovská prostranství, přelézal kdysi tak vysoké zídky a pěšinky mi byly náhle tísnivě úzké. Po obrovských kaštanech jsem našel jen ořezané kmeny, z impozantní třešně pahýl. Místa, která bývala plná sáňkujících dětí, oplocená drátěnkou a z části zasypaná sutí. Odpadky a klikyháky sprejem. Bylo mi, jako by vyrostly naráz všechny děti na světě. Ačkoli vím, že být mi znova třeba 10, připadala by mi tahle místa o to víc dobrodružná. Postupně přidám pár pohledů, které jsem si (krom své paměti) uložil do foťáku.

Blbé vtipy ve tmě II.

Z vlastní hlavy II.

Pravda vítězí. Pyrrhos.
V našich podmínkách je štěstí lidská vlastnost.
Pravda je příliš vznešená a krásná, než abychom ji zatahovali do slovních potyček.

Varování (pozdní)

Do Brna

Na trase Praha - Brno jel plešatý děd. Noviny si vzal, aniž by mu je kdo nabídl. Když umisťoval bundu do úložného prostoru, činil tak velmi rozvážně, nervózní pohledy lidí vrstvících se v úzké uličce při tom nebrav v úvahu. V sedačce se rozvalil se sebejistotou grófa, neboť vedle něho nikdo neseděl, rozsvítil si a rozložil noviny. Na stewardku, která mu přinesla vychlazené pivo, byl neobyčejně protivný. V autobuse bylo přetopeno a moje spolusedící, o které by jen člověk se sto jedenapadesáti kilogramy taktu neřekl, že je tlustá, mě tísnila na topení. Kofolu neměli. Potřeboval jsem se učit, ale osvětlení nad mojí sedačkou nefungovalo, zdířka na sluchátka rovněž ne. Proč já? Jak já ho dědka nenávidim!

Literární kritika

Ucho.

Byl jednou jeden docela milý hoch s velkýma ušima a tichým hlasem, který ovšem často nepoužíval. Lidé si s ním rádi povídali, neboť jim neskákal do řeči a nepřel se. Uměl vyksichtit soustrastný výraz, či lépe řečeno, neuměl jej sejmout a nenápadná snaha jej z tváře seklepat probouzela dojem, že chápavě přikyvuje. A tak jsme měli chvíli někoho, kdo nám rozuměl a problémů čím dál víc, protože ty, jež jsme do těch velkých uší naházeli, dělaly v našich životech místo problémům dalším. Až jednou, v úterý to bylo, Vohyzdová tomu hochovi zas něco povídá a on najednou vybuchl: „Bum“. Bez náhrady. Zbyly po něm toliko tenisky velikosti 42.

Radar

Ministory s hořticí

Z okýnka se valí pára bílá a česneková, olej prská až na strop a tím vším se jako biliárová koule valčíkově pootáčí tělnatá dáma. V ubrousku umaštěném, jak se na správné okýnkové občerstvení sluší, předává svátostoidně bramborák a pán v kravatě jej přebírá a blíží k ústům, snaže se přitom kravatu udržet mimo hru. A pak se v okýnku vynoří ruka s párkem v rohlíku a milý pohled a zvuk věty "promiňte, že jste musel čekat". A v mojí hlavě v tu chvíli proběhnou obrázky, na nichž čekám na autobus, na spojení, na vodu na čaj, na zkoušku, na nápad... Je to pěkné, že za deset korun získal jsem nejen párek, ale také upřímnou starost bližní (byť za sklem) abych nepromrhal 20 vteřin života.

Vzpomínka

Z cizí hlavy II.

Bezzubé svědomí nehryže, jen žužlá.
Lež má krátké nohy, ale rychlé auto.
Nejnesnesitelnější ze všech lhářů jsou ti, co mají pravdu.

Jiří Žáček

Řád řád neřád

Máme středočeskou integrovanou dopravu. Integrované ceny. Integrovaná zpoždění. A mnohastránkový jízdní řád, co nápovědu toho, jakých časů je nejlépe se vyvarovat, nechcete-li čekat právě čtvrt hodiny. Změť čísílek snad dává netušený významový rozměr všem, kdož dokáží, při pohledu jako by skrze tento jízdní řád, upadnout do transu a ve sférách transcendentálních dojít osvícení tak exponovaného, že zvládnou navazující spoje obsadit, aniž by jednou čekali dvě hodiny a po druhé zírali na koncová světla odjíždějícího autobusu.

Hory přenášeti

Bláhového blouda
hostí zemská hrouda
otlačená koleny.
Bůh si dává čouda.

Mraky

Curriculum, víte?

Vážně a bez slohových kytiček: psal jsem životopis. Svůj. Strukturovanej. Dvě hodiny jsem to psal a půlden pak přemýšlel, co jsem to čtvrtstoletí vlastně dělal. Poctivě jsem ten dokument nazval "životopis"a uložil jej na flešku. Moje tiskárna tiskne jen barevně a život na papíře má být černý na bílym. Stanul jsem v tom kopycentru, kde maj psa a koberec, co se od sebe špatně odlišujou a kde tisknem vstupenky na festival. Slečna mi věnovala zářivý úsměv a já si ho nechal neboť pravila: "Ten životopis?" a pak "To je jenom jedna stránka?" Zítra koupím černý cartridge, slibuju. 

Hrdina nejen v Baywatch

Procházel jsem vestibulem metra v tom místě, kde vás spolu s dalšími spěchajícími vyplivne eskalátor, stoupáte-li na povrch. Zprava se blížila kvalitně vyhlížející obluda na mytí podlah, táhnouc za sebou již méně kvalitně vypadající obsluhu. Profesionální myč existoval trochu unaveně a kartáče šustily. A pak, když už zdálo se, že proud lidí bude přeťat a dva tři Pražáci vychýleni prudce vlevo, obsluha obludu zarazil, opřel bradu o loket a loket o obludu a sledoval kolemjdoucí. Na tváři měl lehký a mírně zchátralý úsměv. Připadá mi povzbuzující, že na světě existují lidé, kteří, maje v rukou, byť chvilkově, absolutní moc nad osudem jiných lidí, nepodlehnou, nezneužijí a s grácií a noblesou, již montérky technických služeb často dovedou utajit, opřou bradu o loket a loket o obludu. 

Z vlastní hlavy

Posledních dva tisíce let jasně ukázalo, že je-li cílem pokroku spokojenost lidstva, nehnulo se toto z místa. Ke spokojenému lidstvu je přitom potřeba jediné, spokojení lidé.

Z cizích hlav

Není smutnějšího zjevu než mladý pesimista; leda ještě starý.
Mark Twain
Vztah mezi pohlavími obvykle bývá jen záležitostí pohlaví.
Jiří Žáček
Humor je boj s lidskou hloupostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát, ale nikdy v něm nesmíme ustat. Ovšem pozor na zmýlenou: ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to nevyvraždit se.
Jan Werich

Jakým bych chtěl být zvířetem.

Z denního tisku (v noci)

Dostal jsem tuhle do ruky časopis 21. Století. Plátek je to populárně vědecký, a tak je normální, že již při čtení titulní strany ve vás probudí zvědavost. Povedlo se. Titulek "Je extrémní počasí normální?", přivedl mě do hlubokých úvah o tom, na kolik řádků autor článku to "NE" rozepíše. Jsou toho (včetně reklamy) 3 sránky, fakt.

Blbé vtipy ve tmě 1

já vítám, vítejte taky

Ne, že by nebylo úplně nesvětlo, ale poslední dobou je pořád vysloveně tma, kdykoli mám trochu času, abych si toho mohl všímat. V časech takových pak, když vyhledávám pochybnou společnost různě utříděných myšlenek v blozích, velmi oceňuji každou plochu, málo bílou, lépe vůbec.

A že člověk soudí vždy tak nějak podle sebe, napadlo mě, že byste třeba ocenili... prostě jsem se rozhodl svůj blog trochu očernit. Možná půjde také o celkovou změnu přístupu, snad trochu koncepční, snad více antikoncepční.

Není v tom teď vůbec jasno, tak to nechme plynout a ... neuvidíme.