Ucho.

Byl jednou jeden docela milý hoch s velkýma ušima a tichým hlasem, který ovšem často nepoužíval. Lidé si s ním rádi povídali, neboť jim neskákal do řeči a nepřel se. Uměl vyksichtit soustrastný výraz, či lépe řečeno, neuměl jej sejmout a nenápadná snaha jej z tváře seklepat probouzela dojem, že chápavě přikyvuje. A tak jsme měli chvíli někoho, kdo nám rozuměl a problémů čím dál víc, protože ty, jež jsme do těch velkých uší naházeli, dělaly v našich životech místo problémům dalším. Až jednou, v úterý to bylo, Vohyzdová tomu hochovi zas něco povídá a on najednou vybuchl: „Bum“. Bez náhrady. Zbyly po něm toliko tenisky velikosti 42.