Návrat do dětství I.

Zase se opičím a zase po tomtéž. Trapnost tohoto počínání je poněkud zastrčena do pozadí před pocitem, že tohle se prostě musí opakovat i kdyby to nebylo původní.

Bylo dnes moc pěkně. Slunečno, zima. Nacpal jsem do úst poslední bramborový knedlík a cítil se jako bych polkl lokomotivu. Po stole se válely přepísmenkované předpisy o životním prostředí a já musel pryč, snad abych se přesvědčil, že skutečné životní prostředí není vytištěno na záchodovém papíře. Vzal jsem foťák a vyrazil na místa, kde jsem běhal s prakem a plastovou pistolkou, schovával se před zapikáním, honil hokejkou tenisák a lezl na stromy. Místa, kam jsme si chodili se školkou hrát. Tolik vzpomínek tam bylo zarostlých travou. Míjel jsem kdysi tak obrovská prostranství, přelézal kdysi tak vysoké zídky a pěšinky mi byly náhle tísnivě úzké. Po obrovských kaštanech jsem našel jen ořezané kmeny, z impozantní třešně pahýl. Místa, která bývala plná sáňkujících dětí, oplocená drátěnkou a z části zasypaná sutí. Odpadky a klikyháky sprejem. Bylo mi, jako by vyrostly naráz všechny děti na světě. Ačkoli vím, že být mi znova třeba 10, připadala by mi tahle místa o to víc dobrodružná. Postupně přidám pár pohledů, které jsem si (krom své paměti) uložil do foťáku.