Dozněla cella. Utichly žestě. Paličky na hřebíku. Bubny osamělé a zbytečné naráz neslyšně se dochvívají. Tma padá. Prach se snáší lehce a ticho zas těžce. Ošoupaná bunda s připíchnutým číslem 19 odevzdaně visí neodevzdaná majiteli. Oleštěné háčky od norkových kožichů přihlížejí. Vlastníku nestála za trapnost návratu. Snad až bude nenadále pršet, hodí ji přes sebe uvaděčka jdoucí pro rohlíky a deset deka vlašáku, ale spíš ne. Přehozená přes buben snad najde smysl ve společné zbytečnosti a nebo taky ne. Jak snadno hosté odpouštějí konec představení, snad odstřiženi potleskem, snad dál v nich hudba zní, když odkládají sváteční šaty. Snad zdá se hudba nahraditelná, okamžiky opakovatelné. Tak snadno a bez hořkosti umíme vzpomínat a nakonec i zapomenout na dokonalé harmonie. A někdy taky ne.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat