...že utíkám z hospod. Bez inzerce, bez rozloučení. Jenomže je tu cosi, co není stěžovateli viděno. Je to cosi, co se vymyká obvyklému lidskému chování, cosi, co přesto nelze považovat za náhodu. Věřte, nebo ne, ale v jednu chvíli, která není stoprocentně podmíněna hladinou alkoholu v krvi, pocítím naráz tenzi svázanosti a nemožnost nádechu a tu pojednou vyvstane stav, že musím pryč. V tu chvíli pak nedokážu přemýšlet o tom, kam. Nohy mě nesou a plíce užívají nenadálé volnosti. Nasvícené památky, tma parků a chlad. Povětří nekonečné vonosti a svobody. Je to tak trochu na truc možná, výzva svého druhu, troufalé prohlášení, je to happening, je to nutnost. Omlouvám se všem, jimž jsem z hospody utekl, všem, kteří netušili, kde jsem a snad se o mě i upřímně báli, přesto, nestrachujte se o mě, neboť vždy dojdu, kam zasloužím a nikdy nerad. Věřte, že se nakonec o sebe postarám nebo ne a že tyto řádky píši dosti po půlnoci a u horkého čaje. Věřte, že okamžiky svobody nezávislosti jsou vzácné, věřte, že jich dokážete pocítit i vy a že se vlastně nic neděje. Řekněte si prostě, musel jít. Když mi po jedné takové příhodě spolužačka spílala, že se chovám jak malej kluk, řekl jsem jí: "vždyť já jsem malej kluk, není mi ještě ani pětadvacet" a snad jsem sám v tu chvíli netušil, jak blizoučko pravdy se asi nalézám. Jsem slušný mladý muž, jenž nezapíná třetí knoflík saka, ten, jenž pouští dámy do dveří a vpřed ty, kdož spěchají. Snažím se, opravdu. Nechte mě však bloudit po nocích, provádět vlastním nákladem věci nesmyslné, vstupovat plnou vahou do dějů zcela nepodstatných. Možná, že jen v absurditě zrcadlí se samotný důvod a příčina.
S lehkou úklonou vám přeji dobrou noc (snad se v ní kdy potkáme vprostřed Mostu legií)
S lehkou úklonou vám přeji dobrou noc (snad se v ní kdy potkáme vprostřed Mostu legií)
Žádné komentáře:
Okomentovat