Klokaní deník XXXIII.

Přijel jsem do Austrálie, abych se naučil anglicky. Jenže se to nějak vymklo kontrole. Škola se tu necítí být jakkoli svázána se školní budovou ani s oborem výuky. Lekce a domácí úkoly se volně potulují městem a aplikují se dle vlastního uvážení. Což neznamená, že jsou zdarma. Tu zaplatíte iluzí, tu předsudkem. Pozor, automat nevrací. A tak se denně dozvídám spoustu nového o Austrálii, o světě, o Češích a o sobě. Ve volných chvílích žasnu.

Samotná výuka angličtiny ve školní budově je začasté provázena polemikami nad aktuálními tématy, vědomostními kvízy či zdánlivě neškodnou konverzací. Ve třídě plné cizinců se mě neustále zmocňuje pocit, že tam nesedím jen tak za sebe, ale taky za vás všechny, za Čechy, (někdy i za Evropany). Vězte, že se snažím, abyste vypadali vzdělaně, rozumě, přátelsky a chápavě. Jak se v ČR koukáte na plastické operace? Jaká oblast zločinu je v ČR oblíbená? Je v ČR velký počet bohatých lidí? Odpovězte v cizím jazyce, máte přesně vteřinu na rozmyšlenou. Po odpovědi očekávejte údiv a doplňující otázku „proč“. Snažívám se proto omezit balast a vyjádřit základní esenci problému a zahrnout do odpovědi vysvětlení toho, proč to tak je (abychom nevypadali jako pitomci). Nikdy předtím jsem se nemusel ptát, proč to tak je. Většina lidí v mé zemi to tak nějak tuší podobně. Důkaz množstvím. A tak odpovídám, rychle a upřímně. Věřte, že občas mi samotnému není vůbec příjemné, co se o nás slyším říkat. Ale bráním nás, vysvětluji, uvádím historické kontexty. Snad vypadáme ve třídě 403 jako národ zkušený, rozumný a hrdý… a snad jsme ve skutečnosti alespoň to první.

Dnes jsem dostal nečekaně otázku, které zvíře bych chtěl být. Dřív než jsem si stihl pomyslet, že taková otázka je úplně k ničemu, odpověděl jsem plynně: „Delfín.“ Zvláštní, nikdy jsem o tom pořádně nepřemýšlel a přesto mám pocit, že jsem vždycky chtěl být delfín. A od té doby o tom přemýšlím a napadají mě samé argumenty pro. Není to příznak duševní choroby? Je moje chuť na sushi produktem rozpadu osobnosti? Hmmm.