pondělí 30. listopadu 2009
Klokaní deník XXXVIII.
Obytné čtvrtě na severu jsou čtverečky. Desítky kilometrů ulic a rodinných domů. Překvapivě tam nepotkáte živou duši, která by šla odněkud někam. Architekti tento fakt podtrhli tím, že se neobtěžovali sem nakreslit chodníky. Na obrubníku jsou poznamenána čísla domů, asi aby rezidenti věděli, kam (kromě tradiční dvojgaráže) zaparkovat svá auta. A bez auta se tu prostě neobejdou. Je to kamkoliv daleko. Občanská vybavenost se bázlivě shlukuje vždy do jedné ulice, jejíž domy vypadají jako kulisy do westernu. Krámky uprášeně žmourají v ostrém slunci. V dostupnosti dopravy a kvalitních služeb se severní čtvrti mohou směle popasovat s českou vesničkou střediskovou.
To, co mělo být původně příjemnou procházkou rezidenčními čtvrtěmi, se záhy zvrtlo v plahočení rozpálenými ulicemi, na kterých není zajímavého vůbec nic. Obytné čtvrti jsou sice plné zeleně, ale ta je buď schovaná za ploty nebo příliš řídká či nízká. Výsledkem je, že jen málokde je k nalezení kousek stínu. Po několika kilometrech komíhání ulicemi začínáte špičkou jazyka škrtat o rozžhavený asfalt. Vzduch se kroutí vedrem a všude jen domy a vilky. V okruhu dvou kilometrů mezi nimi není jediná večerka, hospoda či rychlé občerstvení. Situace se nezlepší ani poblíž pláží, kde zkrátka přestanou baráky, a začne moře. A vy se nemůžete zbavit dojmu, že na druhém břehu ty čtvrtě zase pokračují až do bezútěšného nekonečna. Na pláži Curl Curl není jediný vzrostlý strom. Na pláži Curl Curl totiž není vůbec žádný strom. Kdybyste písek ještě trochu přihřáli, můžete si na místě vyfouknout sklenici. Severní čtvrti jsou prostě uprášené, horké a mdlé paneláky naležato, tečka.
To, co mělo být původně příjemnou procházkou rezidenčními čtvrtěmi, se záhy zvrtlo v plahočení rozpálenými ulicemi, na kterých není zajímavého vůbec nic. Obytné čtvrti jsou sice plné zeleně, ale ta je buď schovaná za ploty nebo příliš řídká či nízká. Výsledkem je, že jen málokde je k nalezení kousek stínu. Po několika kilometrech komíhání ulicemi začínáte špičkou jazyka škrtat o rozžhavený asfalt. Vzduch se kroutí vedrem a všude jen domy a vilky. V okruhu dvou kilometrů mezi nimi není jediná večerka, hospoda či rychlé občerstvení. Situace se nezlepší ani poblíž pláží, kde zkrátka přestanou baráky, a začne moře. A vy se nemůžete zbavit dojmu, že na druhém břehu ty čtvrtě zase pokračují až do bezútěšného nekonečna. Na pláži Curl Curl není jediný vzrostlý strom. Na pláži Curl Curl totiž není vůbec žádný strom. Kdybyste písek ještě trochu přihřáli, můžete si na místě vyfouknout sklenici. Severní čtvrti jsou prostě uprášené, horké a mdlé paneláky naležato, tečka.
Klokaní deník XXXVII.
Vypravil jsem se hledat práci do Warringah Mall, velkého obchodního centra v severním vnitrozemí. Warringah Mall Shopping Centre je propletená soustava obchoďáků a malých krámků s množstvím otevřených prostor, arkád a atrií. Otevřené prostory jsou přistíněny špicemi plátěných střech a z dlažby čouhají palmy a stromy. Krátce po vstupu tak ztratíte přehled, co je vevnitř a co venku. Atmosféra vládne pohodová. Děti lezou rodičům po hlavách a nikdo vás ve frontě nešťouchá košíkem do zad. Sortiment je, odmyslíme-li častější výskyt surfových prken, celkem podobný českým nákupním centrům.
Dbalý směrovníků a orientačních plánků dorazil jsem na cantrální občestviště, které mělo slibovat paletu pracovních příležitostí. Jsou tam čtyři fastfoody a lisovna ovoce. Prakticky ve všech byli velmi vytížení a úměrně tomu protivní, jakmile se dozvěděli, že hledám práci. Nakonec jsem plynnou polohlasnou češtinou prohlásil, kam přesně má celé Warringah Mall jít a vyrazil z uprášeného vnitrozemí směrem k moři. Na místa, kde jsem tušil tepající turistický průmysl, kavárny, restaurace a bary. Přes čtvrti Curl Curl, Freshwater a Queenscliff jsem se vydal na cestu domů.
Dbalý směrovníků a orientačních plánků dorazil jsem na cantrální občestviště, které mělo slibovat paletu pracovních příležitostí. Jsou tam čtyři fastfoody a lisovna ovoce. Prakticky ve všech byli velmi vytížení a úměrně tomu protivní, jakmile se dozvěděli, že hledám práci. Nakonec jsem plynnou polohlasnou češtinou prohlásil, kam přesně má celé Warringah Mall jít a vyrazil z uprášeného vnitrozemí směrem k moři. Na místa, kde jsem tušil tepající turistický průmysl, kavárny, restaurace a bary. Přes čtvrti Curl Curl, Freshwater a Queenscliff jsem se vydal na cestu domů.
středa 25. listopadu 2009
Klokaní deník XXXVI.
Ke zvláštnostem australského bydlení patří mimo jiné to, že trubky jsou začasté vedeny z vnějšku po stěně, aniž by se zedníci pokusili tuto skutečnost jakkoli skrývat. Vodoměry jsou řešeny podobně. Před domem prostě z trávníku roste trubka, opatřená kohoutem a počítadlem a pak zahnuta dvěma koleny opět mizí v trávníku.
Důkazem toho, že za infrastrukturu se Australané nestydí, jsou i bohaté čtvrti. Najdete tam rozlehlé domy ze dřeva, cihel, skla i betonu. Některé za draho přeplácané, jiné (za ještě víc) jednoduché a moderní. Najdete tam domy luxusní a najdete tam domy postavené snad rovnou z peněz. Jsou komponované ve velkorysých zahradách, řazené v širokých ulicích a zalité do ticha a téměř bavorského pořádku. Přímo z toho bavorského pořádku trčí dřevěné sloupy s izolátory, zapíchnuté nahoře do husté sítě elektrických rozvodů.
Poněkud překvapivý je pohled na auta stojící u vil. Odmyslíte-li věkovité škodovky, je sestava aut podobná parkovišti na libovolném pražském sídlišti. Domníváte-li se, že Australan má své hezčí auto v garáži, budete možná zklamáni. V drtivé většině garáží, které jsem viděl otevřené, byla loď.
Důkazem toho, že za infrastrukturu se Australané nestydí, jsou i bohaté čtvrti. Najdete tam rozlehlé domy ze dřeva, cihel, skla i betonu. Některé za draho přeplácané, jiné (za ještě víc) jednoduché a moderní. Najdete tam domy luxusní a najdete tam domy postavené snad rovnou z peněz. Jsou komponované ve velkorysých zahradách, řazené v širokých ulicích a zalité do ticha a téměř bavorského pořádku. Přímo z toho bavorského pořádku trčí dřevěné sloupy s izolátory, zapíchnuté nahoře do husté sítě elektrických rozvodů.
Poněkud překvapivý je pohled na auta stojící u vil. Odmyslíte-li věkovité škodovky, je sestava aut podobná parkovišti na libovolném pražském sídlišti. Domníváte-li se, že Australan má své hezčí auto v garáži, budete možná zklamáni. V drtivé většině garáží, které jsem viděl otevřené, byla loď.
Ze světa XXXV.
série komentovaných fotografií opět zde:
http://ghosty.rajce.idnes.cz/common_life_in_Manly/
http://ghosty.rajce.idnes.cz/common_life_in_Manly/
Klokaní deník XXXV.
Promiňte, že už zase otravuji s autobusovou dopravou, ale některé věci člověka prostě nepřestanou fascinovat. Moje Švýcarská spolužačka zkouší jezdit autobusem pravidelně (vzdor tomu, že pojmy autobusová doprava a pravidelnost tady nedávají do jedné věty). Historky o zpožděních a nedorazivších spojích přeskočím. Před čtrnácti dny pravila, že každý řidič má jiný názor na výši jízdného a že je spokojená, protože ji to toho dne stálo jen dolar padesát a že to bere jako takovou malou kompenzaci za to, že řidič nebral na vědomí kruhový charakter kruhového objezdu a jel prostě rovně.
O týden později, tuším ve čtvrtek, pak vyprávěla, jak propadla panice a chtěla vystoupit, když autobus na tomtéž kruhovém objezdu odbočil, směřujíc kamsi na periferii. Než tak ale stihla učinit, vypukla mezi cestujícími rebelie a pučisty narychlo zvolený výbor cestujících jednomyslně odhlasoval, že se pojede přes tytéž zastávky jako ve středu, v úterý a v pondělí. Řidič byl následně donucen autobus otočit a přísahat na jízdní řád. Australané jsou prostě konzervativní.
O týden později, tuším ve čtvrtek, pak vyprávěla, jak propadla panice a chtěla vystoupit, když autobus na tomtéž kruhovém objezdu odbočil, směřujíc kamsi na periferii. Než tak ale stihla učinit, vypukla mezi cestujícími rebelie a pučisty narychlo zvolený výbor cestujících jednomyslně odhlasoval, že se pojede přes tytéž zastávky jako ve středu, v úterý a v pondělí. Řidič byl následně donucen autobus otočit a přísahat na jízdní řád. Australané jsou prostě konzervativní.
neděle 22. listopadu 2009
Klokaní deník XXXIV.
Jeden z důvodů, proč bych chtěl být delfínem, je ten, že delfíni jsou chytří. Je to pár milionů let, co savci vylezli na břeh s vidinou lepší budoucnosti. Rozhlíželi se, adaptovali a tisíciletí míjela. Delfínům jako prvním došlo, že to celé byl omyl, a vrátili se zpátky do oceánu.
Na Shelly Beach se chodí šnorchlovat. Chodím taky, většinou v neděli. Slunce si koupává konečky prstů a do písku na dně maluje prasátka. S očima široce otevřenýma proplouvám nekonečným obývákem. Panuje tu chladivá modrá atmosféra, jako by ryby koukaly na televizi. A já se vznášívám nad huňatým kobercem mořských řas, cizorodý a neohrabaný jako lachtan po mrtvici. A malé rybky plují do školy a u toho si zpívají, určitě. Plavou totiž do rytmu a trochu poskakují. Mořští ježci jsou zalezlí mezi kameny. Konverzují pouze z donucení a s pichlavou jízlivostí. Přidala se ke mně ryba, byla velká asi jako karas, ale většinu její hmotnosti tvořila zvědavost. Držela se ode mě na délku paže a s povytaženým obočím říkala: „nooo, jenom aby… jenom aby.“ Vyrazil jsem směrem k otevřenému oceánu a potkal jinou rybu, pokynula mi ploutví, abych jí následoval. A najednou jsem byl uprostřed rybí demonstrace. Stovky stříbrných ryb napodobovaly dění na Barrandovském mostě. Proplétaly se, vlnily, třpytily, rozjížděly se a shlukovaly. Pak na sebe mrkly, sešikovaly se a odpluly směrem na Vanuatu. Zahlédl jsem oranžovou rybku se svítivě modrými pruhy a vyrazil za ní ke dnu. Ve stínu mezi kameny dělala skromnou, ale zářila spokojeností. V zápětí se okolo prohnala formace špičatých ryb s dekorem malých divokých prasátek. Litoval jsem, že nemám žábry a odskočil si na nádech. Vraceje se zpět narazil jsem tváří v tvář na velikou modrou rybu a leknutím jsem trochu zabublal. Tvářila se vědoucně a špulila masité rty.
Mezi řasami a kameny potkáte mušle, škeble, potápěče, medúzy, ryby všech barev a velikostí a kdovíco ještě. A všichni tam mají své starosti, letmo vás pozdraví a naznačí, abyste se chovali jako doma. A delfíni tohle určitě věděli. Delfíni, jediní tvorové, na Zemi, kteří jsou zároveň inteligentní a optimističtí.
(Btw.: Předešlá fotografie je právě ze Shelly Beach, není samozřejmě autorská, neboť mi do foťáku teče, ale chtěl jsem, abyste měli nějakou představu o tom, jak to opravdu vypadá.)
Na Shelly Beach se chodí šnorchlovat. Chodím taky, většinou v neděli. Slunce si koupává konečky prstů a do písku na dně maluje prasátka. S očima široce otevřenýma proplouvám nekonečným obývákem. Panuje tu chladivá modrá atmosféra, jako by ryby koukaly na televizi. A já se vznášívám nad huňatým kobercem mořských řas, cizorodý a neohrabaný jako lachtan po mrtvici. A malé rybky plují do školy a u toho si zpívají, určitě. Plavou totiž do rytmu a trochu poskakují. Mořští ježci jsou zalezlí mezi kameny. Konverzují pouze z donucení a s pichlavou jízlivostí. Přidala se ke mně ryba, byla velká asi jako karas, ale většinu její hmotnosti tvořila zvědavost. Držela se ode mě na délku paže a s povytaženým obočím říkala: „nooo, jenom aby… jenom aby.“ Vyrazil jsem směrem k otevřenému oceánu a potkal jinou rybu, pokynula mi ploutví, abych jí následoval. A najednou jsem byl uprostřed rybí demonstrace. Stovky stříbrných ryb napodobovaly dění na Barrandovském mostě. Proplétaly se, vlnily, třpytily, rozjížděly se a shlukovaly. Pak na sebe mrkly, sešikovaly se a odpluly směrem na Vanuatu. Zahlédl jsem oranžovou rybku se svítivě modrými pruhy a vyrazil za ní ke dnu. Ve stínu mezi kameny dělala skromnou, ale zářila spokojeností. V zápětí se okolo prohnala formace špičatých ryb s dekorem malých divokých prasátek. Litoval jsem, že nemám žábry a odskočil si na nádech. Vraceje se zpět narazil jsem tváří v tvář na velikou modrou rybu a leknutím jsem trochu zabublal. Tvářila se vědoucně a špulila masité rty.
Mezi řasami a kameny potkáte mušle, škeble, potápěče, medúzy, ryby všech barev a velikostí a kdovíco ještě. A všichni tam mají své starosti, letmo vás pozdraví a naznačí, abyste se chovali jako doma. A delfíni tohle určitě věděli. Delfíni, jediní tvorové, na Zemi, kteří jsou zároveň inteligentní a optimističtí.
(Btw.: Předešlá fotografie je právě ze Shelly Beach, není samozřejmě autorská, neboť mi do foťáku teče, ale chtěl jsem, abyste měli nějakou představu o tom, jak to opravdu vypadá.)
sobota 21. listopadu 2009
Klokaní deník XXXIII.
Přijel jsem do Austrálie, abych se naučil anglicky. Jenže se to nějak vymklo kontrole. Škola se tu necítí být jakkoli svázána se školní budovou ani s oborem výuky. Lekce a domácí úkoly se volně potulují městem a aplikují se dle vlastního uvážení. Což neznamená, že jsou zdarma. Tu zaplatíte iluzí, tu předsudkem. Pozor, automat nevrací. A tak se denně dozvídám spoustu nového o Austrálii, o světě, o Češích a o sobě. Ve volných chvílích žasnu.
Samotná výuka angličtiny ve školní budově je začasté provázena polemikami nad aktuálními tématy, vědomostními kvízy či zdánlivě neškodnou konverzací. Ve třídě plné cizinců se mě neustále zmocňuje pocit, že tam nesedím jen tak za sebe, ale taky za vás všechny, za Čechy, (někdy i za Evropany). Vězte, že se snažím, abyste vypadali vzdělaně, rozumě, přátelsky a chápavě. Jak se v ČR koukáte na plastické operace? Jaká oblast zločinu je v ČR oblíbená? Je v ČR velký počet bohatých lidí? Odpovězte v cizím jazyce, máte přesně vteřinu na rozmyšlenou. Po odpovědi očekávejte údiv a doplňující otázku „proč“. Snažívám se proto omezit balast a vyjádřit základní esenci problému a zahrnout do odpovědi vysvětlení toho, proč to tak je (abychom nevypadali jako pitomci). Nikdy předtím jsem se nemusel ptát, proč to tak je. Většina lidí v mé zemi to tak nějak tuší podobně. Důkaz množstvím. A tak odpovídám, rychle a upřímně. Věřte, že občas mi samotnému není vůbec příjemné, co se o nás slyším říkat. Ale bráním nás, vysvětluji, uvádím historické kontexty. Snad vypadáme ve třídě 403 jako národ zkušený, rozumný a hrdý… a snad jsme ve skutečnosti alespoň to první.
Dnes jsem dostal nečekaně otázku, které zvíře bych chtěl být. Dřív než jsem si stihl pomyslet, že taková otázka je úplně k ničemu, odpověděl jsem plynně: „Delfín.“ Zvláštní, nikdy jsem o tom pořádně nepřemýšlel a přesto mám pocit, že jsem vždycky chtěl být delfín. A od té doby o tom přemýšlím a napadají mě samé argumenty pro. Není to příznak duševní choroby? Je moje chuť na sushi produktem rozpadu osobnosti? Hmmm.
Samotná výuka angličtiny ve školní budově je začasté provázena polemikami nad aktuálními tématy, vědomostními kvízy či zdánlivě neškodnou konverzací. Ve třídě plné cizinců se mě neustále zmocňuje pocit, že tam nesedím jen tak za sebe, ale taky za vás všechny, za Čechy, (někdy i za Evropany). Vězte, že se snažím, abyste vypadali vzdělaně, rozumě, přátelsky a chápavě. Jak se v ČR koukáte na plastické operace? Jaká oblast zločinu je v ČR oblíbená? Je v ČR velký počet bohatých lidí? Odpovězte v cizím jazyce, máte přesně vteřinu na rozmyšlenou. Po odpovědi očekávejte údiv a doplňující otázku „proč“. Snažívám se proto omezit balast a vyjádřit základní esenci problému a zahrnout do odpovědi vysvětlení toho, proč to tak je (abychom nevypadali jako pitomci). Nikdy předtím jsem se nemusel ptát, proč to tak je. Většina lidí v mé zemi to tak nějak tuší podobně. Důkaz množstvím. A tak odpovídám, rychle a upřímně. Věřte, že občas mi samotnému není vůbec příjemné, co se o nás slyším říkat. Ale bráním nás, vysvětluji, uvádím historické kontexty. Snad vypadáme ve třídě 403 jako národ zkušený, rozumný a hrdý… a snad jsme ve skutečnosti alespoň to první.
Dnes jsem dostal nečekaně otázku, které zvíře bych chtěl být. Dřív než jsem si stihl pomyslet, že taková otázka je úplně k ničemu, odpověděl jsem plynně: „Delfín.“ Zvláštní, nikdy jsem o tom pořádně nepřemýšlel a přesto mám pocit, že jsem vždycky chtěl být delfín. A od té doby o tom přemýšlím a napadají mě samé argumenty pro. Není to příznak duševní choroby? Je moje chuť na sushi produktem rozpadu osobnosti? Hmmm.
úterý 17. listopadu 2009
Klokaní deník XXXII.
Slíbil jsem, že vám povím něco o surfování. Už měsíc pozoruji namakané borce a tvarované baby, jak chvíli postávají v neoprénu na pláži a slaná voda jim omývá kotníky. Pak pomalu otáčejí hlavu z profilu a v očích se jim zablyští nezměrná dálava oceánu. Následně se hluboce nadechnou, rozšíří se jim hrudní koše a zorničky a oni elegantním klusem vstoupí do tyrkysové plochy s bílými hřebeny a stávají se vládci oceánu.
Vlny byly dvoumetrové a tak jsem si půjčil prkno. Voda je na Australany studená a tak všichni nosí wetsuit (neoprén). Wetsuit je pro sraby, chachá. Uchopil obrovský začátečnický surf pod paží a překvapen, jak je lehký, jsem vyrazil na ulici. Trochu to fouklo, a tak jsem prknem připlácl na zeď kolemjdoucího Japonce. Řekl jsem rychle za sebou „aha“ a „sorry“ a šel komplikovat dopravu na přechod.
Na pláži jsem odložil věci, hluboce se nadechl, uchopil prkno a vběhl do vln. Teorie je pro sraby. Šlo to skvěle, běžel jsem a pak jsem skočil na prkno a jel jak šlak. Vlny jsou silné a nekompromisní, ale lámal jsem si pomalu cestu vpřed… chachá. Vlny jsou taky neodhadnutelné, potměšilé a mstivé. A tak mi záhy jedna zabavila prkno a já osaměl. Od toho, aby mi neuplavalo, jsem ho měl k noze přivázané takovým šlauchem… chachá. Druhá vlna prkno uchopila a třískla mě jím do hlavy. Na chvilku mi vypadl obraz a pískalo mi v uších. Rada pro začátečníky „pod vodou se divíme pouze se zavřenými ústy!“. A tak jsem pár minut seděl na písku a přemýšlel o životě.
Ale nevzdal jsem to a zkoušel to znovu a znovu, dokud mě boj se studenou vodou úplně nevyčerpal. Výsledkem jsem třikrát chytil vlnu a cítil v sobě sílu celého oceánu. Věřím, že tohle je ten důvod proč má angličtina tolik ekvivalentů pro slovo úžasný.
Vlny byly dvoumetrové a tak jsem si půjčil prkno. Voda je na Australany studená a tak všichni nosí wetsuit (neoprén). Wetsuit je pro sraby, chachá. Uchopil obrovský začátečnický surf pod paží a překvapen, jak je lehký, jsem vyrazil na ulici. Trochu to fouklo, a tak jsem prknem připlácl na zeď kolemjdoucího Japonce. Řekl jsem rychle za sebou „aha“ a „sorry“ a šel komplikovat dopravu na přechod.
Na pláži jsem odložil věci, hluboce se nadechl, uchopil prkno a vběhl do vln. Teorie je pro sraby. Šlo to skvěle, běžel jsem a pak jsem skočil na prkno a jel jak šlak. Vlny jsou silné a nekompromisní, ale lámal jsem si pomalu cestu vpřed… chachá. Vlny jsou taky neodhadnutelné, potměšilé a mstivé. A tak mi záhy jedna zabavila prkno a já osaměl. Od toho, aby mi neuplavalo, jsem ho měl k noze přivázané takovým šlauchem… chachá. Druhá vlna prkno uchopila a třískla mě jím do hlavy. Na chvilku mi vypadl obraz a pískalo mi v uších. Rada pro začátečníky „pod vodou se divíme pouze se zavřenými ústy!“. A tak jsem pár minut seděl na písku a přemýšlel o životě.
Ale nevzdal jsem to a zkoušel to znovu a znovu, dokud mě boj se studenou vodou úplně nevyčerpal. Výsledkem jsem třikrát chytil vlnu a cítil v sobě sílu celého oceánu. Věřím, že tohle je ten důvod proč má angličtina tolik ekvivalentů pro slovo úžasný.
Klokaní deník XXXI.
Zajímáte se o koně? Ne? Většina Australanů také ne, dokud nepřijde den, kdy se jede Melbourne Cup. V Austrálii je to sportovní událost roku. Ve státě Victoria se kvůli dostihu vyhlašuje cosi jako státní svátek. Den před závodem všichni spekulují, čí kůň je víc hnědý (hnědí koně jsou statisticky úspěšnější) a konzultují, jak se který žokej asi vyspí. Následující den se nikdo na nic nesoustředí. Ve tři hodiny odpoledne to v práci zapíchne ta polovina obyvatel, která ještě nestojí ve frontách u sázkových kanceláří a všichni se pak sejdou v hospodách. Podupávají, zajišťují si výhled na plátna a obrazovky, tři minuty řvou jako zjednaní, polijí se pivem a jdou domů.
Protože jsem názoru, že atmosféru takové události je třeba prožít se vším všudy, začal jsem den předem shánět typy na vítěze. Tipů na vítěze jsem sesbíral 22 (což je obzvlášť divné, uvážíme-li fakt, že startovalo 21 koní). A tak jsem to udělal jinak. Pročetl jsem jména kobyl a narazil na jednu jménem Zavit (což je jistojistě Závit bez diakritiky). Řekl jsem si, že kůň toho jména jistě dře jako šroub, a že je v tom jménu obsaženo jakési nezlomné odhodlání a vzestupná tendence. A tak jsem absolvoval proceduru, proškrtal políčka a s důvěrou vložil svůj středeční oběd v sázku. Ve středu ve tři jsem podupával, zajišťoval si výhled na plátno, tři minuty řval jako zjednaný, polil se pivem a šel domů. Bez oběda.
Protože jsem názoru, že atmosféru takové události je třeba prožít se vším všudy, začal jsem den předem shánět typy na vítěze. Tipů na vítěze jsem sesbíral 22 (což je obzvlášť divné, uvážíme-li fakt, že startovalo 21 koní). A tak jsem to udělal jinak. Pročetl jsem jména kobyl a narazil na jednu jménem Zavit (což je jistojistě Závit bez diakritiky). Řekl jsem si, že kůň toho jména jistě dře jako šroub, a že je v tom jménu obsaženo jakési nezlomné odhodlání a vzestupná tendence. A tak jsem absolvoval proceduru, proškrtal políčka a s důvěrou vložil svůj středeční oběd v sázku. Ve středu ve tři jsem podupával, zajišťoval si výhled na plátno, tři minuty řval jako zjednaný, polil se pivem a šel domů. Bez oběda.
čtvrtek 12. listopadu 2009
Klokaní deník XXX.
Australané se umí pořádně napít. Jenomže se pak zpravidla neumí chovat. Běžnou zábavou opilého Australana je například házení lahví do davu, nebo ruční výroba monoklů na počkání. A tak jeden konzervativní premiér Austrálie, z něhož si tu pak ještě dlouho dělali srandu, řekl dost. (Všimněte si toho rozdílu, náš premiér by řekl „mělo by se něco dělat, ale my nemůžeme dělat nic.“) A tak tu narazíte na spoustu udivujících pravidel. Například do hospody či klubu vás nepustí po druhé hodině ranní. Jste-li vevnitř, nevyhodí vás, ale jak vyjdete ven, už se dovnitř nedostanete. Toto pravidlo přestává platit, jevíte-li známky opilosti. Pak vás nepustí dovnitř bez ohledu na hodiny a ven vás vyhodí bez ohledu na cokoliv. Presumpce neviny neexistuje. Jestli máte řečovou vadu a zánět spojivek k tomu, do hospody se prostě nedostanete, ani kdybyste pili celý život jen vodu bez bublin. Obtěžujete jiné hosty? Nashledanou. Usínáte? Nashledanou.
Odpovědnost je přenesena na personál nálevny. Dle principu „vyděláváš na tom, tak se starej“. Pokud tedy cestou z knajpy dostanete prima nápad, který vám závěrem večera zlomí nohu, můžete se dobelhat k soudu a volat: „Prosím, prosím, ale oni mě tam ožrali, když jsem nedával pozor! Zlomilo mi to nožičku, naštvalo ženu a zkazilo páteční večer, mohl bych dostat $ 100.000,- ?“ No a představte si, že mohl.
V Čechách bychom řvali, jak trpí demokracie, jaká je to šikana a policejní stát a někdo z našich šikovných politiků by to hned přirovnal k době normalizace. Ale Australané se prostě demokraticky rozhodli. Od té doby se chodí do hospod bavit, uvolnit, podnapít, ale ne ožrat. A Češi, divme se, ono se na tom vydělává stejně dobře jako předtím.
Odpovědnost je přenesena na personál nálevny. Dle principu „vyděláváš na tom, tak se starej“. Pokud tedy cestou z knajpy dostanete prima nápad, který vám závěrem večera zlomí nohu, můžete se dobelhat k soudu a volat: „Prosím, prosím, ale oni mě tam ožrali, když jsem nedával pozor! Zlomilo mi to nožičku, naštvalo ženu a zkazilo páteční večer, mohl bych dostat $ 100.000,- ?“ No a představte si, že mohl.
V Čechách bychom řvali, jak trpí demokracie, jaká je to šikana a policejní stát a někdo z našich šikovných politiků by to hned přirovnal k době normalizace. Ale Australané se prostě demokraticky rozhodli. Od té doby se chodí do hospod bavit, uvolnit, podnapít, ale ne ožrat. A Češi, divme se, ono se na tom vydělává stejně dobře jako předtím.
středa 11. listopadu 2009
Klokaní deník XXIX.
Pokud chcete v Austrálii pracovat, potřebujete papír. Na pomocné práce na stavbě, na vaření kafe, na míchání koktejlů, na tahání lidí z moře. Papíry, karty, certifikáty a diplomy z rychlokursů. Za pouhých 60 - 200 $ se v nich dozvíte cenné informace typu „neolizujte dráty vysokého napětí“ a dostanete štempl (míněno obrazně, protože v Austrálii se sice hraje na papíry, ale ne na razítka). Takže, chcete-li dělat za barem, nebo roznášet něco víc než jen sodovku, potřebujete na to certifikát RSA (Responsible Service of Alkohol). Kurs štrikování pro čerstvé osmdesátnice je proti kursu RSA bungee jumping. Místnost byla vybavena tabulí, židlemi a postarším dusnem. V rámci modernizace přidali časem láhve od piva a projektor. V auditoriu byly až na Siouxe zastoupeny všechny etnické skupiny. Přednášející byl příjemný pán, starý praktik. Vycházel s přesvědčení, že když se něco zopakuje 6x, pochopíte to, i kdybyste neuměli anglicky. Aby někdo stihnul zopakovat všechno 6x, musí mluvit velmi rychle. Když zjistil, že je přítomen také zástupce kmene Čechů, hluboce se uklonil a se slzou v oku ukázal na prázdnou láhev od Prazdroje. Mluvil mnoho hodin, mával rukama, potácel se, hroutil se a motal, aby nám ukázal, jak vypadá opilec, kdybychom se s ním setkali. Mezi odbornými výrazy často zaznívalo spojení „piss off“. Závěrem se píše obsáhlý test, přičemž si můžete ponechat knihu, v níž jsou odpovědi k nalezení.
Čili v šestihodinovém odborném pojednání jsem se dozvěděl, že: 1) nemám lidi opíjet, 2) opilým a dětem nemám nalívat 3) a těm, kteří mají k opilosti blízko mám nabídnout nealko a něco k jídlu. 4) V případě opačném, mi hrozí pokuta. 5) Pokuta může být i velká.
Bylo by fair, aby mi každý, kdo si to resumé přečetl, poslal 60 $. Dík.
Čili v šestihodinovém odborném pojednání jsem se dozvěděl, že: 1) nemám lidi opíjet, 2) opilým a dětem nemám nalívat 3) a těm, kteří mají k opilosti blízko mám nabídnout nealko a něco k jídlu. 4) V případě opačném, mi hrozí pokuta. 5) Pokuta může být i velká.
Bylo by fair, aby mi každý, kdo si to resumé přečetl, poslal 60 $. Dík.
úterý 10. listopadu 2009
Klokaní deník XXVIII.
Nedaří se pondělí? Snězte jedno úžasně čerstvé mango. Uvařte si fantastickou večeři. Vyndejte z mrazáku skotskou a nalijte si dvojitého panáka. Napište komukoliv, kdo je právě online a sdělte mu, že jste ten nejnešťastnější člověk na světě. S vysokou pravděpodobností se dozvíte, že on/ona je na tom ještě hůř. Pusťte si Alanis Morisette – ta je naštvanější než vy oba dohromady. A to funguje.
A tak jsem dnes vstal nepoznamenán včerejškem. Užíval si slunce a trochu se připekl. Obědvali jsme na pláži a oceán se lísal. Pokoušel se nám z legrace ošplouchnout chodidla a šuměl něco pradávného (tak jak to šumí jen on). A tak jsem mu odpustil, že mi leží na klíčích, i že ode mě dělí spoustu skvělých lidí.
Opatřil jsem si nové klíče a koupil si k nim přívěšek s koalou, aby nebylo tak snadné je ztratit.
A tak jsem dnes vstal nepoznamenán včerejškem. Užíval si slunce a trochu se připekl. Obědvali jsme na pláži a oceán se lísal. Pokoušel se nám z legrace ošplouchnout chodidla a šuměl něco pradávného (tak jak to šumí jen on). A tak jsem mu odpustil, že mi leží na klíčích, i že ode mě dělí spoustu skvělých lidí.
Opatřil jsem si nové klíče a koupil si k nim přívěšek s koalou, aby nebylo tak snadné je ztratit.
Klokaní deník XXVII.
V Čechách jsem nenáviděl pondělky. Tohle pondělí jsem se cítil jako doma. O čelo se mi rozplácla kapka a tím se okamžitě vysvětlilo, proč v mém snu prší (což si nepřekládejte jako wet dreams). Bylo 6.21 a.m., ležel jsem ve své posteli a kapalo mi na hlavu. Zabouchal jsem na dveře o patro výš a přemýšlel, jak se anglicky řekne zatékat. Otevřela tvarovaná blondýna s mokrými vlasy, obtočená ručníkem a s nejistým úsměvem se mě ptala, co si přeju. (Právě jsem získal vaši pozornost a ztratil vaši empatii.) Přál jsem si, aby se příště nesprchovala v obýváku a rozmrzele se odebral spát. (Jestli se vám takové řešení nelíbí, tak si tam příště jděte sami.) Už jsem neusnul. Z domu jsem vyrážel dost roztržitě, první schody jsem seběhl v bačkorách. Zapomněl jsem doma lžíci, takže bych byl neměl čím jíst oběd, kdybych nevyžebral plastovou vidličku. Ze školy jsem šel domů a z domu zase do školy, protože jsem tam nechal tašku. O konverzacích, které jsem vedl v supermarketu, ze studu pomlčím.
Ve škole jsem zaslechl, že jeden místní obchod půjčuje každé pondělí studentům surfboardy zadarmo, jako promoakci. Toho dne byly fantastické vlny a na plakátu ve škole byl k odtržení poslední voucher – pobídka osudu. A tak jsem tam šel. Třikrát jsem kolem toho obchodu prošel a až napočtvrté si všiml, že tam je. Půjčil jsem si prkno a šel prostě surfovat. Co přesně znamená „prostě surfovat“, o tom samostatně. Unavený oceánem jsem stanul u dveří našeho bytu a sáhl do kapsy pro klíče. A v tu chvíli mi to došlo. Mám na sobě plavky (po zdejším zvyku se míní plavky kraťasového formátu s kapsami) a když jsem odcházel surfovat, dal jsem klíče automaticky do kapsy. Slaná voda kapala na koberec a klíče leží někde na dně rybníka, který zabírá půl planety. Pln chmurných myšlenek na to, kolik jsem si svojí vlastní pitomostí právě přidělal starostí, jsem vyrazil do města hledat, kde se dají případně kopírovat klíče. Přitom jsem ale zapomněl, že tu mají na desetníku královnu a podíval se doleva. Řidička dávala pozor a tak početní stavy idiotů na Manly zůstaly toho dne nezměněny.
Ve škole jsem zaslechl, že jeden místní obchod půjčuje každé pondělí studentům surfboardy zadarmo, jako promoakci. Toho dne byly fantastické vlny a na plakátu ve škole byl k odtržení poslední voucher – pobídka osudu. A tak jsem tam šel. Třikrát jsem kolem toho obchodu prošel a až napočtvrté si všiml, že tam je. Půjčil jsem si prkno a šel prostě surfovat. Co přesně znamená „prostě surfovat“, o tom samostatně. Unavený oceánem jsem stanul u dveří našeho bytu a sáhl do kapsy pro klíče. A v tu chvíli mi to došlo. Mám na sobě plavky (po zdejším zvyku se míní plavky kraťasového formátu s kapsami) a když jsem odcházel surfovat, dal jsem klíče automaticky do kapsy. Slaná voda kapala na koberec a klíče leží někde na dně rybníka, který zabírá půl planety. Pln chmurných myšlenek na to, kolik jsem si svojí vlastní pitomostí právě přidělal starostí, jsem vyrazil do města hledat, kde se dají případně kopírovat klíče. Přitom jsem ale zapomněl, že tu mají na desetníku královnu a podíval se doleva. Řidička dávala pozor a tak početní stavy idiotů na Manly zůstaly toho dne nezměněny.
pátek 6. listopadu 2009
Klokaní deník XXVI.
Čeština je jazyk neobvykle expanzivní, a jakmile jí líný mozek podá závit, okamžitě si vezme celý lalok či hemisféru. A tak se tu Češi nečeši (neměli by být spíš Nečeši? Aby se to rozlišilo od slovesa… sakra a teď už neumim žádnej jazyk) snažíme mluvit jen anglicky.
Prolínání jazyků umí občas pěkně zamotat kedluben. Často se stane, že jste z toho mluvení anglicky celí tumpachoví a používáte slova, patrně anglická, která před vámi nikdo nevyslovil (místně i časově). A kamarád mojí kamarádky, který je v Austrálii víc jak rok, používá už víc jak rok slovo sajtron. Nikdy s tím neměl nejmenší problém a vždycky dostal, co chtěl. Jeho čaji za poslední víc jak rok nic nechybělo. Stalo se jen to, že když mu řekli, že ta šišatá kyselá věc je tu označovaná spíš jako lemon, zhroutil se mu svět.
Prolínání jazyků umí občas pěkně zamotat kedluben. Často se stane, že jste z toho mluvení anglicky celí tumpachoví a používáte slova, patrně anglická, která před vámi nikdo nevyslovil (místně i časově). A kamarád mojí kamarádky, který je v Austrálii víc jak rok, používá už víc jak rok slovo sajtron. Nikdy s tím neměl nejmenší problém a vždycky dostal, co chtěl. Jeho čaji za poslední víc jak rok nic nechybělo. Stalo se jen to, že když mu řekli, že ta šišatá kyselá věc je tu označovaná spíš jako lemon, zhroutil se mu svět.
Klokaní deník XXV.
Hromadná doprava v Sydney je časté téma. Pro mě. Australané jí příliš pozornosti nevěnují. Ulici brázdí autobusy značky Mercedes. Léty prověřená kvalita na kolech. Chrchlají, sípají, ale do „cíle“ dolezou víceméně vcelku. Dlouho jsem si lámal hlavu, co je tu na autobusech tak divného. Už to mám. Jsou prázdné! Ve dne v noci, ve všední den, o víkendu, v říjnu, ve svátek. Prázdné. Dle mého pozorování jsou důvody následující:
1) Aby autobus na zastávce zastavil, musíte mu důrazně pokynout. Vyrozuměl jsem, že nejlépe je zároveň rozvinout velký transparent „STOP!“ nebo udělat něco netradičního třeba (pokud myslíte vrhnout se pod kola, tak to ne, to tu není netradiční) položit přes cestu prkno s hřeby.
2) Autobusy ve skutečnosti nejezdí odnikud nikam. Jejich úkolem je toliko předstírat, že stran dopravy je Sydney metropole jako každá jiná. Odpadá tedy touha cestujících jet na nějaké konkrétní místo a sebevražedné pokusy stopnout autobus podniká jen ten, kdo má zájem poznat nové kouty města.
3) Když zavedete řeč na téma autobusy, Australané řeknou „jaké autobusy?“ a udiveně se rozhlédnou. Mezi cizinci se šeptá, že jediný hrdinný průzkumník, který se pokoušel zmapovat chování autobusů, se ztratil, když neuváženě vystoupil v buši z linky č. 305. Dodnes tam prý čeká na další.
4) Každý z cizinců (kteří tu patrně jediní chodí do práce) má sadu zaručených tipů, kdy se máte vypravit na zastávku, abyste maximalizovali šanci, že nějaký autobus se tam v dohledné době objeví. Patrně by časy jednotlivých zjevení byly i předmětem sázek, jenže prvků náhody je v rovnici příliš.
1) Aby autobus na zastávce zastavil, musíte mu důrazně pokynout. Vyrozuměl jsem, že nejlépe je zároveň rozvinout velký transparent „STOP!“ nebo udělat něco netradičního třeba (pokud myslíte vrhnout se pod kola, tak to ne, to tu není netradiční) položit přes cestu prkno s hřeby.
2) Autobusy ve skutečnosti nejezdí odnikud nikam. Jejich úkolem je toliko předstírat, že stran dopravy je Sydney metropole jako každá jiná. Odpadá tedy touha cestujících jet na nějaké konkrétní místo a sebevražedné pokusy stopnout autobus podniká jen ten, kdo má zájem poznat nové kouty města.
3) Když zavedete řeč na téma autobusy, Australané řeknou „jaké autobusy?“ a udiveně se rozhlédnou. Mezi cizinci se šeptá, že jediný hrdinný průzkumník, který se pokoušel zmapovat chování autobusů, se ztratil, když neuváženě vystoupil v buši z linky č. 305. Dodnes tam prý čeká na další.
4) Každý z cizinců (kteří tu patrně jediní chodí do práce) má sadu zaručených tipů, kdy se máte vypravit na zastávku, abyste maximalizovali šanci, že nějaký autobus se tam v dohledné době objeví. Patrně by časy jednotlivých zjevení byly i předmětem sázek, jenže prvků náhody je v rovnici příliš.
Klokaní deník XXIV.
Oblíbený způsob jak udělat slevu zní „any 3 for $ 8“. Tedy, když od tohohle dvojlitru stoprocentního juice koupíte bez ohledu na druh ovoce 3 ks, vyjde vás to dohromady o $ 2 levněji. Co budete sakra dělat se 6 litry džusu, to už prodejce nezajímá. Cena čehokoli začíná vysoko a s množstvím roste jen nepatrně. 10 zrnek rýže tedy koupíte za $ 5 a půlmetrák tétéž za $ 7. Spolu se systémem, který vás donutí projít celou prodejní plochu bedlivě a minimálně dvakrát, je právě tohle tahounem domácí spotřeby. Lidé u pokladen jsou nesmírně milí, když rovnají váš nákup do tašek (o nichž si před vstupem do marketu pravidelně myslíte, že je na tu jednu věc nebudete potřebovat). Ještě jeden úsměv a pak: „29,90 $“ Cože?! Vždyť jsem šel jen pro hořčici! Tak se dělá poptávka.
Supermarket Coles je hodně velký a obecně oblíbený. Jiný tu v Manly není. Aby se to vynahradilo, jsou proti sobě dva úplně stejné Colesy… jen přejít ulici. Nezmínil jsem Aldi, ale to jen proto, že nestojí za zmínku. Prošel jsem se tam, zjistil jsem, že jsem z toho celý ve východním Německu. Koupil jsem si sušenky za 60 centů (nejlevnější co jsem tu kdy viděl) a jejich celistvější části jsem rozdrobil po trajektu. Chutnaly dlouho a vytrvale a nenechaly ani na vteřinu zapomenout na to, že stály 60 centů.
Supermarket Coles je hodně velký a obecně oblíbený. Jiný tu v Manly není. Aby se to vynahradilo, jsou proti sobě dva úplně stejné Colesy… jen přejít ulici. Nezmínil jsem Aldi, ale to jen proto, že nestojí za zmínku. Prošel jsem se tam, zjistil jsem, že jsem z toho celý ve východním Německu. Koupil jsem si sušenky za 60 centů (nejlevnější co jsem tu kdy viděl) a jejich celistvější části jsem rozdrobil po trajektu. Chutnaly dlouho a vytrvale a nenechaly ani na vteřinu zapomenout na to, že stály 60 centů.
Klokaní deník XXIII.
Čech jdoucí v Čechách do německého či holandského supermarketu, vchází s nějakou přibližnou představou, co tam chce. Následně zamíří podvědomě do míst, kde najde, co hledá. Čech v australském supermarketu, dojde bezmyšlenkovitě až na místo, kde by v Evropě byla hořčice, a tam, obklopen toaletním papírem, si položí otázku: „Co jsem tady sakra chtěl?“ Pak podnikne dva, tři nahodilé výpady, a když hořčici nevidí, začne přemýšlet. Fajn, když je tady toaleťák, támhle vím, že je zelenina a támhle se rýsují špagety, vyrazím tímhle směrem a za dvěma rohy musí být… jééé šroubováky. Pak to vezme postupně a projde všechny regály od levého předního rohu po pravý zadní. V dálce zahlédne regál z hořčicí, vyrazí tam jak splašený a on je to vegemite, který se dělá ve stejných nádobách jako u nás hořčice. Jenže vegemite je tak hnusná věc, že by si to nikdo rozumný nekoupil. A pak skončí v pravém zadním rohu, bez hořčice. Hořčice je to, co minul u kukuřičných lupínků, když bežel k regálu s vegemitem.
Onehdy jsem hledal zelí. Jsem si naprosto jist, že když jsem nedlouho před onehdy hledal sirky, které jsem mimochodem dodnes nenašel, netvořilo půl prodejní plochy nic jiného než právě zelí. Postupem času jsem upustit od nápadu najít zelí jako takové a začal hledat něco jako zelí. Čím dál víc jsem dospíval k názoru, že zelí je jen iluze ze sci-fi filmu, která se mi záhadně prokreslila do skutečného života. Přesvědčil jsem se, že zelí neexistuje, a i kdyby existovalo, tak já ho nepotřebuju a šel hledat sójovou omáčku. To šlo mnohem líp, protože jen díky tomu jsem téměř okamžitě našel zelí.
Onehdy jsem hledal zelí. Jsem si naprosto jist, že když jsem nedlouho před onehdy hledal sirky, které jsem mimochodem dodnes nenašel, netvořilo půl prodejní plochy nic jiného než právě zelí. Postupem času jsem upustit od nápadu najít zelí jako takové a začal hledat něco jako zelí. Čím dál víc jsem dospíval k názoru, že zelí je jen iluze ze sci-fi filmu, která se mi záhadně prokreslila do skutečného života. Přesvědčil jsem se, že zelí neexistuje, a i kdyby existovalo, tak já ho nepotřebuju a šel hledat sójovou omáčku. To šlo mnohem líp, protože jen díky tomu jsem téměř okamžitě našel zelí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)