Návrat do dětství III.

Jo tak, tak to jo

Zjistil jsem tváří v listy zákomů o životním prostředí, že Česká republiká má poměrně rozsáhlou úpravu zákazu lovu tuleňů. Chvíli mě to zmátlo, ale pak jsem si uvědomil, že v ČR jsou tuleni vlastně na pokraji vyhubení; sám jsem žádného nepotkal již mnoho let.

Návrat do dětství II.

Návrat do dětství I.

Zase se opičím a zase po tomtéž. Trapnost tohoto počínání je poněkud zastrčena do pozadí před pocitem, že tohle se prostě musí opakovat i kdyby to nebylo původní.

Bylo dnes moc pěkně. Slunečno, zima. Nacpal jsem do úst poslední bramborový knedlík a cítil se jako bych polkl lokomotivu. Po stole se válely přepísmenkované předpisy o životním prostředí a já musel pryč, snad abych se přesvědčil, že skutečné životní prostředí není vytištěno na záchodovém papíře. Vzal jsem foťák a vyrazil na místa, kde jsem běhal s prakem a plastovou pistolkou, schovával se před zapikáním, honil hokejkou tenisák a lezl na stromy. Místa, kam jsme si chodili se školkou hrát. Tolik vzpomínek tam bylo zarostlých travou. Míjel jsem kdysi tak obrovská prostranství, přelézal kdysi tak vysoké zídky a pěšinky mi byly náhle tísnivě úzké. Po obrovských kaštanech jsem našel jen ořezané kmeny, z impozantní třešně pahýl. Místa, která bývala plná sáňkujících dětí, oplocená drátěnkou a z části zasypaná sutí. Odpadky a klikyháky sprejem. Bylo mi, jako by vyrostly naráz všechny děti na světě. Ačkoli vím, že být mi znova třeba 10, připadala by mi tahle místa o to víc dobrodružná. Postupně přidám pár pohledů, které jsem si (krom své paměti) uložil do foťáku.

Blbé vtipy ve tmě II.

Z vlastní hlavy II.

Pravda vítězí. Pyrrhos.
V našich podmínkách je štěstí lidská vlastnost.
Pravda je příliš vznešená a krásná, než abychom ji zatahovali do slovních potyček.

Varování (pozdní)

Do Brna

Na trase Praha - Brno jel plešatý děd. Noviny si vzal, aniž by mu je kdo nabídl. Když umisťoval bundu do úložného prostoru, činil tak velmi rozvážně, nervózní pohledy lidí vrstvících se v úzké uličce při tom nebrav v úvahu. V sedačce se rozvalil se sebejistotou grófa, neboť vedle něho nikdo neseděl, rozsvítil si a rozložil noviny. Na stewardku, která mu přinesla vychlazené pivo, byl neobyčejně protivný. V autobuse bylo přetopeno a moje spolusedící, o které by jen člověk se sto jedenapadesáti kilogramy taktu neřekl, že je tlustá, mě tísnila na topení. Kofolu neměli. Potřeboval jsem se učit, ale osvětlení nad mojí sedačkou nefungovalo, zdířka na sluchátka rovněž ne. Proč já? Jak já ho dědka nenávidim!

Literární kritika

Ucho.

Byl jednou jeden docela milý hoch s velkýma ušima a tichým hlasem, který ovšem často nepoužíval. Lidé si s ním rádi povídali, neboť jim neskákal do řeči a nepřel se. Uměl vyksichtit soustrastný výraz, či lépe řečeno, neuměl jej sejmout a nenápadná snaha jej z tváře seklepat probouzela dojem, že chápavě přikyvuje. A tak jsme měli chvíli někoho, kdo nám rozuměl a problémů čím dál víc, protože ty, jež jsme do těch velkých uší naházeli, dělaly v našich životech místo problémům dalším. Až jednou, v úterý to bylo, Vohyzdová tomu hochovi zas něco povídá a on najednou vybuchl: „Bum“. Bez náhrady. Zbyly po něm toliko tenisky velikosti 42.

Radar

Ministory s hořticí

Z okýnka se valí pára bílá a česneková, olej prská až na strop a tím vším se jako biliárová koule valčíkově pootáčí tělnatá dáma. V ubrousku umaštěném, jak se na správné okýnkové občerstvení sluší, předává svátostoidně bramborák a pán v kravatě jej přebírá a blíží k ústům, snaže se přitom kravatu udržet mimo hru. A pak se v okýnku vynoří ruka s párkem v rohlíku a milý pohled a zvuk věty "promiňte, že jste musel čekat". A v mojí hlavě v tu chvíli proběhnou obrázky, na nichž čekám na autobus, na spojení, na vodu na čaj, na zkoušku, na nápad... Je to pěkné, že za deset korun získal jsem nejen párek, ale také upřímnou starost bližní (byť za sklem) abych nepromrhal 20 vteřin života.

Vzpomínka

Z cizí hlavy II.

Bezzubé svědomí nehryže, jen žužlá.
Lež má krátké nohy, ale rychlé auto.
Nejnesnesitelnější ze všech lhářů jsou ti, co mají pravdu.

Jiří Žáček

Řád řád neřád

Máme středočeskou integrovanou dopravu. Integrované ceny. Integrovaná zpoždění. A mnohastránkový jízdní řád, co nápovědu toho, jakých časů je nejlépe se vyvarovat, nechcete-li čekat právě čtvrt hodiny. Změť čísílek snad dává netušený významový rozměr všem, kdož dokáží, při pohledu jako by skrze tento jízdní řád, upadnout do transu a ve sférách transcendentálních dojít osvícení tak exponovaného, že zvládnou navazující spoje obsadit, aniž by jednou čekali dvě hodiny a po druhé zírali na koncová světla odjíždějícího autobusu.

Hory přenášeti

Bláhového blouda
hostí zemská hrouda
otlačená koleny.
Bůh si dává čouda.

Mraky

Curriculum, víte?

Vážně a bez slohových kytiček: psal jsem životopis. Svůj. Strukturovanej. Dvě hodiny jsem to psal a půlden pak přemýšlel, co jsem to čtvrtstoletí vlastně dělal. Poctivě jsem ten dokument nazval "životopis"a uložil jej na flešku. Moje tiskárna tiskne jen barevně a život na papíře má být černý na bílym. Stanul jsem v tom kopycentru, kde maj psa a koberec, co se od sebe špatně odlišujou a kde tisknem vstupenky na festival. Slečna mi věnovala zářivý úsměv a já si ho nechal neboť pravila: "Ten životopis?" a pak "To je jenom jedna stránka?" Zítra koupím černý cartridge, slibuju. 

Hrdina nejen v Baywatch

Procházel jsem vestibulem metra v tom místě, kde vás spolu s dalšími spěchajícími vyplivne eskalátor, stoupáte-li na povrch. Zprava se blížila kvalitně vyhlížející obluda na mytí podlah, táhnouc za sebou již méně kvalitně vypadající obsluhu. Profesionální myč existoval trochu unaveně a kartáče šustily. A pak, když už zdálo se, že proud lidí bude přeťat a dva tři Pražáci vychýleni prudce vlevo, obsluha obludu zarazil, opřel bradu o loket a loket o obludu a sledoval kolemjdoucí. Na tváři měl lehký a mírně zchátralý úsměv. Připadá mi povzbuzující, že na světě existují lidé, kteří, maje v rukou, byť chvilkově, absolutní moc nad osudem jiných lidí, nepodlehnou, nezneužijí a s grácií a noblesou, již montérky technických služeb často dovedou utajit, opřou bradu o loket a loket o obludu. 

Z vlastní hlavy

Posledních dva tisíce let jasně ukázalo, že je-li cílem pokroku spokojenost lidstva, nehnulo se toto z místa. Ke spokojenému lidstvu je přitom potřeba jediné, spokojení lidé.

Z cizích hlav

Není smutnějšího zjevu než mladý pesimista; leda ještě starý.
Mark Twain
Vztah mezi pohlavími obvykle bývá jen záležitostí pohlaví.
Jiří Žáček
Humor je boj s lidskou hloupostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát, ale nikdy v něm nesmíme ustat. Ovšem pozor na zmýlenou: ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to nevyvraždit se.
Jan Werich

Jakým bych chtěl být zvířetem.

Z denního tisku (v noci)

Dostal jsem tuhle do ruky časopis 21. Století. Plátek je to populárně vědecký, a tak je normální, že již při čtení titulní strany ve vás probudí zvědavost. Povedlo se. Titulek "Je extrémní počasí normální?", přivedl mě do hlubokých úvah o tom, na kolik řádků autor článku to "NE" rozepíše. Jsou toho (včetně reklamy) 3 sránky, fakt.

Blbé vtipy ve tmě 1

já vítám, vítejte taky

Ne, že by nebylo úplně nesvětlo, ale poslední dobou je pořád vysloveně tma, kdykoli mám trochu času, abych si toho mohl všímat. V časech takových pak, když vyhledávám pochybnou společnost různě utříděných myšlenek v blozích, velmi oceňuji každou plochu, málo bílou, lépe vůbec.

A že člověk soudí vždy tak nějak podle sebe, napadlo mě, že byste třeba ocenili... prostě jsem se rozhodl svůj blog trochu očernit. Možná půjde také o celkovou změnu přístupu, snad trochu koncepční, snad více antikoncepční.

Není v tom teď vůbec jasno, tak to nechme plynout a ... neuvidíme.