Klokaní deník XLII.

Korejský naturel ve mě vyvolává neustálý mezikulturní úžas. Mlaskají, srkají nudle z rendlíku a stejně hlasitě popotahují nudle v nose. To jsem překonal duševním tréninkem a hlasitou muzikou. V zátiší s teniskou, hrnkem od kávy a šťourátky do ucha jsem se naučil vidět osobitou poetiku. Všudypřítomné černé vlasy v koupelně už ve mě vyvolávají jen údiv nad tím, že ještě nejsou plešatí. Dovedlo mě to také k poněkud šílené konstrukci, že když jsem ve škole, chodí do naší koupelny línat jejich přátelé a známí.

Všichni moji Korejci kouří. Kouří v koupelně, kouří v kuchyni. S nelíčeným úžasem jsem pozoroval jak jeden z nich, kouříc vyndává věci z lednice, zatímco druhý snídá cigaretu a čokoládovou zmrzlinu. Když jsem našel cigaretový popel na svém hřebenu, posmutněl jsem. Z úcty k planetě Zemi jsem se pokusil zavést systém třídění odpadu. Z mého systému "sklo, plasty, papír, zbytek" se stal záhy korejský systém "sklo + vajgly, plasty + vajgly, papír + vajgly + zelí, zbytek + vajgly".

Cigarety si Korejci nechávají posílat z domoviny, takže je na nich varování korejského ministra zdravotnictví. Nedovedu dešifrovat, co takové varování obsahuje, ale mělo by tam být napsáno: "Vaše kouření způsobuje u Evropanů stavy nenadálé zuřivosti."