Klokaní deník XLIV.

Postupem času jsem uvykl na britskoaustralskou snídani v podobě toastu s marmeládou. Kromě marmelád zcela standardních jako je jahodová, malinová či ostružinová jsem už prošel přes pomerančovou, citronovou, grepovou a limetkovou. Když bylo ve slevě limetkové máslo, rozhodl jsem se být extravagantní. Bylo jedlé. Některé marmelády jsou lepší, některé horší, ale kombinace maracuya s broskvemi mě donutila těšit se na ráno.

Při naší (míněni Dibla a já) výpravě do Upper Hunter Valley jsme narazili na něco vyjímečného. Dibla narazila. (Nechci být žárlivý, ale vždycky když odejde nakupovat a přinese 5 rohlíků a 3 vizitky říkám si, kde dělám chybu.) Objevila nenápadný do térénu zadlabaný krámek s marmeládami. Za pultem plným lákavých pochutin kvetl štěstím kulatý modrooký kuchař. Jsem si zcela jist, že má předky na Hané. Láskyplně hovořil o marmeládách, o tom, z čeho všeho se dělají a na co se která hodí a tu a tam sáhnul kamsi lžičkou řka: "Tohle prostě musíte ochutnat."

Dibla nám objednala dva toasty a místní Hanák je šel připravit. Seděli jsme u útulného stolu a z regálů se na nás smály marmelády s popisky typu "banán a olivy". Čas seděl vedle nás na sudu od vína. Pak připlul náš průvodce světem marmelád a přinesl nám toasty vylepšené o "ham jam" tedy šunkovou marmeládu. Tajemně se usmál a zase odplul. Od chvíle, kdy jsem do toho kousl poprvé jsem se bál, že jedno kousnutí bude muset být poslední. Jednoduché, harmonické, netradiční a s láskou připravené jídlo. Odešli jsme o čtvrt hodiny později vláční a s týmž šťastným výrazem, jaký se tam zjevuje na kulaté tváři za pultem. Věřím, že kdybychom ten krámek zkusili najít znovu, byla by tam jen obyčejná travnatá stráň.

Ze světa XLIII.

Klokaní deník XLIII.

Shelly beach je místem, kde se může stát cokoli. A taky se to pravidelně stává. Onehdá jsme s Diblou zrovna dogrilovali kus klokana, když začala večerní fire show. Deset lidí si prostě přinese pět galonů leštěnky a pak hluboko do noci plivou oheň a skákají přes zapálené švihadlo. Efektní. Jak jsme se posunovali blíž, našli jsme na chladnoucí pláži enormě teplé místo, ne větší než 0,5 x 1 metr a rozdělali si na něm ručník. Když jsme o tři hodiny později odcházeli, bylo to místo stále stejně horké. Divné. A tak jsem si to odkrokoval od nejbližší palmy, že se na to příště mrknem.

O dva dny později jsem okrokoval devět a půl metru od palmy směrem k azimutu "věžák za zátokou". A nic. A tak jsem systematicky zkoumal. Načrtnul jsem mřížku a pak jsem popocházel a postával na určených bodech. A výsledek se dostavil. Přišla jakási slečna a zeptala se, co to dělám. Už v momentě, kdy otevřela pusu, jsem pochopil, že to nikdy nedovedu vysvětlit tak, abych nevypadal jako idiot. Na idiotech ji musí něco přitahovat, neboť mě obratem pozvala na pivo. S díky jsem odmítl, protože jsme byli s Diblou už asi tak půl hodiny na odchodu (chtěli jsme večer vařit guláš).

A tak jsem vyrazil přes pláž zpět za Diblou. Než jsem jí to povyprávěl, slečna se opět přihnala a vedla svého francouzského kamaráda, který vybalil několik velmi slušných českých vět. (Mimo jiné pravil, že zmíněná slečna mě oslovila, protože tu chtěla sbalit Australana.) Vylezlo z něj taky, že byl nějakou dobu v Krkonoších, v Úpici (taková pr... odlehlá obec). Ptal se odkud jsem. Z Příbrami řekl jsem, a myslel jsem tím "to neznáš". "Z Příbrami? Strávil jsem tyhle Vánoce na Svaté Hoře," pravil na to on a pozval nás na pivo.

Další fotky zde V. (nepoviné)

http://ghosty.rajce.idnes.cz

city, airport, Dibla, wildlife and ocean world

Ze světa XLII.

Klokaní deník XLII.

Korejský naturel ve mě vyvolává neustálý mezikulturní úžas. Mlaskají, srkají nudle z rendlíku a stejně hlasitě popotahují nudle v nose. To jsem překonal duševním tréninkem a hlasitou muzikou. V zátiší s teniskou, hrnkem od kávy a šťourátky do ucha jsem se naučil vidět osobitou poetiku. Všudypřítomné černé vlasy v koupelně už ve mě vyvolávají jen údiv nad tím, že ještě nejsou plešatí. Dovedlo mě to také k poněkud šílené konstrukci, že když jsem ve škole, chodí do naší koupelny línat jejich přátelé a známí.

Všichni moji Korejci kouří. Kouří v koupelně, kouří v kuchyni. S nelíčeným úžasem jsem pozoroval jak jeden z nich, kouříc vyndává věci z lednice, zatímco druhý snídá cigaretu a čokoládovou zmrzlinu. Když jsem našel cigaretový popel na svém hřebenu, posmutněl jsem. Z úcty k planetě Zemi jsem se pokusil zavést systém třídění odpadu. Z mého systému "sklo, plasty, papír, zbytek" se stal záhy korejský systém "sklo + vajgly, plasty + vajgly, papír + vajgly + zelí, zbytek + vajgly".

Cigarety si Korejci nechávají posílat z domoviny, takže je na nich varování korejského ministra zdravotnictví. Nedovedu dešifrovat, co takové varování obsahuje, ale mělo by tam být napsáno: "Vaše kouření způsobuje u Evropanů stavy nenadálé zuřivosti."

Ze světa XLI.

Klokaní deník XLI.

Jak jsem někde zmínil, každý den je tu pro importované předsudky smrtelné nebezpečí. Zároveň je však každý den příležitost, vytvořit si předsudky zcela nové. Můžete být politicky korektní, ale nemůžete zároveň bydlet se 4 Korejci. Takže vás ještě jednou varuji: "Tento a následující příspěvek obsahují předsudky!"

Když jsem ohlásil, že přijede moje kamarádka z Čech, přišli se Korejci každý zvlášť ujistit, zda je opravdu jen kamarádka. Kdyby k tomu měli uzpůsobené oči, určitě by je použili k šibalskému mrkání. Když Jana přijela, vzali si mě postupně každý stranou a pravili: "couple?" a já řekl "just friends". Pak si vzali stranou Janu a ptali se jí: "Brother and sister?" a ona řekla "just friends". Pak si nás předvolali oba a položili obě otázky za sebou. A tak to jde od té doby každý den. Ptají se nás u dřezu, před domem, po setmění i odpoledne, přes dveře na záchod i telefonem. Po každém "just friends" zakroutí hlavami a usmějí se, protože oni to vědí líp. Vyvodil jsem z toho ten závěr, že všichni korejští vrstevníci, kteří nejsou bezprostředně vzájemně příbuzní, spolu spí.

A tak první den po Janině příjezdu spal můj spolubydlící neznámo kde, prý aby nás nerušil a do vlastního pokoje začal klepat. Od chvíle, kdy Jana rozpakovala kufr se tu rozpakujeme všichni.

Ze světa XL.

Klokaní deník XL.

Na pondělí se ohlásila návštva. Pravá, česká nefalšovaná Dibla. Musím letět, napsala dva dny předtím do ICQ a zmizela mi z radaru. A tak jsem v ono pondělí nasadil výraz "Sydney je vesnice" a vyrazil na letiště. Pěšky, lodí, pěšky, vlakem, pěšky. Vychytrale jsem si pořídil Day tripper (celodenní jízdenka) za $18.90, protože kupovat tady jednotlivé jízdenky je daylight robbery (poněkud drahé).

V dopravní tepně Circular Quay jsem vylosoval z projíždějících vlaků jeden, který mi připadal obzvláště vhodný a vystoupil ve stanici International terminal. Pozná se to podle toho, že tam jsou všude nápisy Welcome in Sydney. Vnutil jsem turniketu jízdenku a on ji opakovaně ignoroval. Přitočil se starší pán se soustrastným výrazem a červenýma unavenýma očima (nejspíš v životě viděl už mnoho turniketového utrpení). Poradil mi, kudy mám jít, zmíněná cesta však končila zasklenou přepážkou a neslibovala žádný průchod.

V anglické konverzaci jsem den ode dne silnější. Podstrčil jsem zasklené paní svoji jízdenku a tázavě se na ni zadíval. Zavrtěla hlavou a vrátila mi ji. Zeptala se, jestli jdu jen na letiště nebo také zpátky, což jsem považoval za milou výzvu ke konverzaci. Vysvětlil jsem jí proto, že jsem přijel pro kamarádku. Zasklená paní to zabila tím, že řekla "ejtýn fifty". Změnil jsem barvu a poklepal na Day tripper. Dojem to na ni neudělalo. Suše konstatovala, že letiště je soukromé a zopakovala předešlou nehoráznost. Podal jsem jí dvacetidolarovku a stal se nejsmutnějším člověkem na světě. Cesta MHD na letiště a zpět mě stála dohromady 635,80 Kč... welcome in Sydney!

A teď jsme tady na to dva.