Z cizího štětce X.

Řekněte mi I.

Stává se, a stává se to častěji než lze v sítích společenských vztahů přiznat, že nevím. Stává se. Nemělo by? Stává se. Pomozte. Zkuste to, nic to nestojí. Zkuste to, nemůžete se mýlit (můžete, ale nikdo vám to nedokáže). Zkuste to a třeba setřete třikrát motiv mince. Zkuste to a třeba setřete. Posuňte mě (se), rozvijte mě (se), udělejte ze mě třeba pitomce, ale "řekněte mi". Prosím.

I. Jak se liší životní úspěch od životního neúspěchu?

Nedvědí

V řece plavou bílý lístky
jsou to lístky do kina
a uprostřed sálu asi
chybí Jan a Olina.

Smutně plavou lístky vodou
jsou to lístky do kina
za potokem visí v křoví
Olinina mikina.

Vodou plavou bílý lístky
jsou to lístky do kina
svěřila mu bez důvěry
svoje útlý boky, „na“.

Smutně plavou lístky vodou
jsou to lístky do kina
poskládej si pětku k pětce,
buď mi kouskem domina.

pořád plavou lístky vodou
čím dál míň jsou do kina
a Olina bude zdá se
mamina od mimina.

Z cizího štětce IX.

Odpuštění

Všechno jsem ti odpustil, moje milá Janičko,
zahrnu tě stohem kytek, políbím Tě na víčko.

Poslechnul jsem psychologa, moje milá Janičko,
problémy se musí řešit, políbím tě na víčko.

Jsi totiž moje, jenom moje
a má to holka asi důvod, že to moje je tam dvoje.

Vím, že hoříš láskou ke mně bez ohledu na tchyni,
posedává otráveně u sporáku v kuchyni.

Vím, že doutnáš láskou ke mně, rány mé se zahojí
zatímco tvůj nový Karel odpočívá v pokoji.

Jsi totiž moje, jenom moje,
teď si můžeš znova všimnout, že to moje je tam dvoje.

Seženu ti k usmíření dva vagóny lilií,
možná ani pěkný holky nehřeší, když nežijí.

Jsi totiž moje, jenom moje
naposled si prosím všimni, že to moje je tam dvoje.

Moje milá Janičko, vale citům chmurným,
políbím tě na víčko vod mosazný urny.

Z cizího štětce VIII.

Letní inventura

Nebesa ve vatě,
polničky prachaté,
obilí vlasaté…
Zvedněte sluchátko,
vlaštovky na drátě!

Ve švestí šelestí,
otylí motýli
posedí na chvíli,
ořeší vyřeší,
otázky o štěstí.

Celkem tedy:

na ryby neprší,
netopýři netopí,
zelí má Zéland,
a
ježky funí pěšky.

Z domácí kuchyně III.

Uličnická

Kočičí hlavy bez kočičích očí
po nocích nekřičí, neloví myši,
obrubník brání vždy nejisté tu
od vlezlého tam.

Naprší do stok a zasvítí do žaluzií,
koryta zaryčí závodními plechy,
jedni musí teď a druzí hned
a ostatní už uhnou.

Zámožní prosadili dlažbu,
chudí mají kde by se ocitli,
sarkofágy pro bláto,
bláto, ten stud země,
jež neunesla tíhu kroků člověka.

Z povinné četby I.

Výčitky

Neviděl jsem tě plakat bez příčiny
Neslyšel jsem tě smát se pro nic.
To není láska.
Nevím, že bych slyšel,
tlouct tě hlavou o zeď
a naříkat, že pácháš zlo,
když, tak jsi šťastna přec -
a bože, jakým právem?
A nepamatuji, že viděl bych tvou hlavu,
tu trapnou stálici,
jež nazýváme hlavou
v hluboké hudbě kutálet se hrozně.
Láska je, když kráčíš do neštěstí
tak jistě, jako jistě vržou boty.

Ulice ztichla
tak,
že bylo slyšet boty.
Tvé vrzající boty.

To není láska,
pravil jsem a docela se slyším,
jak povídám:
Láska je, když nelze, nelze jinak.
A ruce rozhodil jsem zoufale,
v gestu tak zoufalém,
že někde v kameni
už počala růst socha...

Ulice ztichla
tak,
že bylo slyšet, co se ve mně dělo.
Ulice ztichla
tak,
že bylo slyšet tělo,
jak po svém pracuje si v útrobách -
v tom srdci mámení.

To není láska
pravil jsem, a jako z velké dálky
slyším pak: To není láska;
láska je, když nelze vypovědět…
Když pouhým dechem
pouště se v nás šíří.
Když se chce nadýchat.
Jak před prvními takty,
když je odklepán,
náš osud odklepán,
a povel dává kat.

Ulice ztichla
tak,
že bylo slyšet, kterak vesmír vane.
My ve svých zimníčcích,
v čas nevhodný,
a hlavy zutínané
vysoko zdviženými límci
tím vesmírem jsme šli

Velice sami.

Z cizího objektivu IV.

Povinná četba

Je to chyba školy, ano. Nikdo mě nenaučil chtít. Nikdo mě nedonutil a nechali mě proklouznout a proplout. A já, vlastní vůle nemaje, jsem toho tolik propásl. Je to chyba školy, zavalili povinou četbu pitomostmi a já si nemohl uvědomit, že jsou tam i věci krásné a podstatné. No jo, je to chyba školy, která měla mít rozum za mě. Dobře, jo, rozumim, ale nevyvracejte mi to prosím, protože něčí chyba to být musí.

No a tak jsem to teda škole odpustil (oproti pravidlu, že nejméně smířliví jsou ti, kteří své máslo na hlavě nepoprášili popelem)a už o tom nebudeme mluvit. Vracím se po stopách a nacházím, co jsem přešel. Možná, že bych to byl neviděl ani kdyby mě to praštilo přímo do nosu. No a tak budu sem tam přidávat odkazy na povinnou četbu, abyste vy, kteří jste na tom jako já, dostali jetě jednu šanci.

Z cizího štětce VII.

Tichu na památku

Palčivým zpěvem knajp, duněním strojů, metalem, operou,
zpíváním kosů, snažím se ukřičet zbabělé ticho.

Posvátné ticho vzepjatých katedrál,
stojaté ticho omáčky vesmíru,
zchromené ticho doznělých katastrof,
napjaté ticho na lomu noci,

to ticho, které zaleze pod gauč hystericky se třesoucí,
když vzdálená ozvěna tvýho zatracenýho úsměvu na dveře zaškrábe,

ticho mocné každým nevyřčeným slovem,
ticho našlapané v píšťalách varhan,
ticho bublající ve střevech sopek,
ticho neoblomného vědění a moudrosti,

to ticho, které mezi tepy přizvukujícího srdce bázlivě kličkuje,
když kousek tvý vůně o pavučiny kumbálu vzpomínek zavadí.

Chci jen obyčejné ticho, které se dokáže postavit na odpor.
Chci jen malé tišíčko, ve kterém svědomí může poklidně spát
místo aby couralo v noci na záchod a u lednice mě hryzalo do duše tvými zuby.
Díky.

Z cizího štětce IV.