Tichu na památku

Palčivým zpěvem knajp, duněním strojů, metalem, operou,
zpíváním kosů, snažím se ukřičet zbabělé ticho.

Posvátné ticho vzepjatých katedrál,
stojaté ticho omáčky vesmíru,
zchromené ticho doznělých katastrof,
napjaté ticho na lomu noci,

to ticho, které zaleze pod gauč hystericky se třesoucí,
když vzdálená ozvěna tvýho zatracenýho úsměvu na dveře zaškrábe,

ticho mocné každým nevyřčeným slovem,
ticho našlapané v píšťalách varhan,
ticho bublající ve střevech sopek,
ticho neoblomného vědění a moudrosti,

to ticho, které mezi tepy přizvukujícího srdce bázlivě kličkuje,
když kousek tvý vůně o pavučiny kumbálu vzpomínek zavadí.

Chci jen obyčejné ticho, které se dokáže postavit na odpor.
Chci jen malé tišíčko, ve kterém svědomí může poklidně spát
místo aby couralo v noci na záchod a u lednice mě hryzalo do duše tvými zuby.
Díky.