Z procházky I.

Jaro

Venku vypuklo jaro s celou tou (za ptačího kraválu vtrhnuvší) sluneční parádou, a tak jsem se šel projít. (Neklepejte si na čelo při pohledu z okna, bylo to minulou neděli.) Město, okolní kopce nevyjímaje, bylo toho času zahuštěno dámami s psíky, cyklisty, děvčaty, kterým nastydlé ledviny na mysl nepřijdou, matkami sledujícími své pobíhající děti s mírným úsměvem a dvojicemi, jimž pohled na tytéž, evokuje platíčko s prášky. A všichni sborem nastavovali nazelenalé tváře a promrzlé duše sílícímu slunci, zatímco z holých větví jív vystřelovaly kočičky. Mám rád první jarní neděle, čas zhmotňování nadějí z novoročních přípitků.

Z vlastní hlavy IV.

Na cizí blbost si nelze zvyknout.
Blbost není výmyslem chytrých, ti ji jen dovádějí k dokonalosti.

Návrat do dětství V.

Ta BU

Někteří lidé se mají až tak rádi, že vítáváme další generace, které přebírají náš jazyk a po týdnech a měsících žvatlavého nanečisto zkoušení se začínají ptát. A sypou se slůvka kdy a jak a co - a ze všech nejhorší: proč. Proč. Z dětských úst tohle slůvko sklouzne jako by nic a jeho netušená tíha o zem nikdy nezaduní. Dogmatická převaha dospělého dostává se tlačena řetězcem pročů až na samý okraj propasti, kde mysl rodičova pokusí se odpověď přejít citátem, úsměvem nebo pohlazením ratolesti ve vlasech. A tak se naše děti nikdy nedozvědí, čím zaplnit strašlivou prázdnotu tam, kde končí pravdy naučené i vymyšlené a budou svoji propast nosit na věky věků, snažíce se ji skrývat a nevidět. Proč.

Z vlastní hlavy III.

Život je tak krátkej, že na sebevraždu ani neni čas.
Málokdo vydrží dělat celý život Kafku.
Pud sebezáchovy přikazuje přežít a zakazuje žít.

Návrat do dětství IV.

Do Prahy

Přečetl jsem si na dveřích autobusu: "Chovejte se v autobuse jako lidé a ne jako..." Nikdy jsem se jako tři tečky nechoval a nehodlám s tím začínat ani v autobuse!

Blbé vtipy ve tmě III.

V čem má teta Kateřina pravdu

Je teda fakt, že se mi občas stane asi toto. Jdu. To je teda ještě docela normální. Ale pozor na tohle: Jdu a povidám si... Já jdu moc ze široka, že? A taky trochu kolem horké kaše. Znova.
     Prostě si jednou takhle povidám, že ona všechna ta přísloví, pořekadla, mudrosloví, aforismy, pranostiky a zaběhnutá slovní spojení mají vlastně základy hluboce pravdivé a jen to, že se staly ošoupanými nástroji rodičovské a prarodičovské výchovné zvůle, nám zabraňuje tyto hluboké pravdy v nich vidět. A tak se občas stane, že člověk najednou prohlédne a tváří v tvář příhodné situaci na něj hloubka té dávné pravdy promluví. Onehdá na mě například takto promluvilo pořekadlo „všechno zlé je k něčemu dobré“.
     No a dnes jsem se snažil psát diplomovou práci a zjistil, že sousedé, lidé jinak jistě docela milí, pořídili své ratolesti pijáno. A ratolest jim teda dělá radost, cvičí. A já tak plně pochopil, co je to „brnkat na nervy“. Řeknu vám, je to zlý a jsem teda upřímně zvědav k čemu to teda bude dobrý!