Z českých luhů a hájů I.

Z povinné četby II.

Tvůj krok,
tak famózní,
že už zdálky na hřbitově
šelestí věnce, jak se obracejí
pohřební stuhy dolů s nápisy:
věčný klid a odpočinutí –
se teprv rodil někde v kraji pánví,
v kraji zívajících šelem.

Pod mým jen uschlé listí
samo promlouvá:
co platno člověku,
že srdce chrání pevný hrudní koš?
Praskají žebra v chrupu nádherném
a dobře jde to maso od kosti,
promlouvá samo listí suchoučké
z posledních sil svých žilek,
a pak se rozpadá,
a pak už nemá čím jen šustěti,
a pak už slyšet leda strašný krok:
krok dějin neštěstí
a všeho zašlapávání
od larev, hlemýžďů po malé mořské kraby,
bezmocné jako já.

Z chalupy III.

Tak jsem tady

Tak jsem tady (už měsíc a půl) a původní úmysl založit zde cosi jako "Deník navrátivšího se Čecha" utonul v uvítacích pivech. Jsem tady a rychle jsem přivykl chladu našeho počasí i našich chodců. Přivezl jsem si žraločí zub. Víte, že žralok jich za život vycení až třicet tisíc? Přivezl jsem si tedy 1/30000 žraločího sebevědomí. Nosím tu v sobě svou malou Austrálii, jako jsem v té velké nosil naši malou Českou republiku. Vrátil jsem se do prázdného místa, jehož tvar však trochu zapomněl na svého majitele. Oblečení je mi velké, města malá.

A tak se na tomto blogu vrátí všecko do normálu, konec dobrodružství. Snad jen, že v uprášených historkách z Prahy se občas zaleskne Jižní kříž, že zaslechnete vzdorná didgeridoo a že na sebe a nás zůstanu koukat tak trochu zvenčí.

Z cizího štětce IX.