Z vlastní hlavy VI.

Skromnej můžu bejt až budu něco umět.

ehm

Při psaní minulého textu mě posedla chuť pozřít téměř obrovský jabloňový plod. Golden delicious, hlásala modrá nálepka na tom kusu ovoce. Nelze upřít zhoubnému tomu plodu, že ke svádění lidí má ode dávna předpoklady (to jako že to jabko bylo dobrý). Mno a jak tak píšu a ukusuju, došlo mi, ohryzek třímaje, že tam byla ta nálepka. Až vyleze, zkusím vás informovat, zda zůstala modrá. A teď už opravdu dobrou noc.

Bylo mi vyčteno...

...že utíkám z hospod. Bez inzerce, bez rozloučení. Jenomže je tu cosi, co není stěžovateli viděno. Je to cosi, co se vymyká obvyklému lidskému chování, cosi, co přesto nelze považovat za náhodu. Věřte, nebo ne, ale v jednu chvíli, která není stoprocentně podmíněna hladinou alkoholu v krvi, pocítím naráz tenzi svázanosti a nemožnost nádechu a tu pojednou vyvstane stav, že musím pryč. V tu chvíli pak nedokážu přemýšlet o tom, kam. Nohy mě nesou a plíce užívají nenadálé volnosti. Nasvícené památky, tma parků a chlad. Povětří nekonečné vonosti a svobody. Je to tak trochu na truc možná, výzva svého druhu, troufalé prohlášení, je to happening, je to nutnost. Omlouvám se všem, jimž jsem z hospody utekl, všem, kteří netušili, kde jsem a snad se o mě i upřímně báli, přesto, nestrachujte se o mě, neboť vždy dojdu, kam zasloužím a nikdy nerad. Věřte, že se nakonec o sebe postarám nebo ne a že tyto řádky píši dosti po půlnoci a u horkého čaje. Věřte, že okamžiky svobody nezávislosti jsou vzácné, věřte, že jich dokážete pocítit i vy a že se vlastně nic neděje. Řekněte si prostě, musel jít. Když mi po jedné takové příhodě spolužačka spílala, že se chovám jak malej kluk, řekl jsem jí: "vždyť já jsem malej kluk, není mi ještě ani pětadvacet" a snad jsem sám v tu chvíli netušil, jak blizoučko pravdy se asi nalézám. Jsem slušný mladý muž, jenž nezapíná třetí knoflík saka, ten, jenž pouští dámy do dveří a vpřed ty, kdož spěchají. Snažím se, opravdu. Nechte mě však bloudit po nocích, provádět vlastním nákladem věci nesmyslné, vstupovat plnou vahou do dějů zcela nepodstatných. Možná, že jen v absurditě zrcadlí se samotný důvod a příčina.

S lehkou úklonou vám přeji dobrou noc (snad se v ní kdy potkáme vprostřed Mostu legií)

Z vlastní hlavy V.

Dle křesťanství jsou všichni lidé příbuzní. A podle toho to na světě taky vypadá.
Klid, staří můžem být kdykoli.
Mládí má zelenou. A taky fernet a tequilu.

Z procházky II.

Zadejte heslo.

Hmm zvláštní věc. Přihlašoval jsem se po Xté do databáze univerzity, k čemuž je zapotřebí pětimístné UČO a dvě různá dost komplikovaná hesla, podle toho kam vstupujete. No a ta dvě hesla, kromě toho, že jsou to klávesnicové prstolamy, mají neobyčejnou schopnost neustále se zaměňovat mezi sebou. A teď jsem přišel na to, že už je zadávám zcela automaticky a správně na první pokus. TEĎ, když už to v podstatě nepotřebuji. A tak mě to přišlo teď tak nějak melancholicky líto. Pamatuji si číslo domu, v němž 15 let nebydlíme, auta, které 10 let nemáme, telefonního čísla dávno zrušené linky, v již prodaném bytě po babičce, která nežije, PIN bankovní karty od níž neexistuje účet a už ani příslušná banka. Připadám si jako vlastník klíčů k domovu na dně přehrady.