Z nového objektivu V.

Velké přípravy

Všechny lískové oříšky vždycky zmizí. Na zemi zůstanou jen ty duté. Podzim mává barvami, aby nikdo nezůstal na pochybách, že je čas zahrabávat oříšky na horší časy. Chtěl bych to tu do sebe hrozně moc nasát. Nacucnout barvy a obrysy, nasáknout vůněmi. A tak jsem s foťákem lezl po čtyřech a snažil se uložit obrázky do paměti, která se dokáže rozpomenout na povel.

Z nového objektivu IV.

Nokturné

Titulky plynuly a já seděl bez hnutí.
Kotouče filmového pásu se dál točily ve mně (setrvačností melancholie).
Jaká paralela!
Potmě a bosky scházel jsem schody a vybíral v podlaze místa, která nevržou.
Špičkami jsem tápal po pantoflích, které soužitím přijaly můj obrys.
Ony dvě a já jeden, spolu tvoříme si doma.

Odemykal jsem dveře (věděly, že se to nesluší) a pustil hvězdy dál.
Tmavé obrysy, tak známé a důvěrné, škoda svítit!
Vyšel jsem do prostoru, noc mě přivítala objetím. Vášeň si přineste vlastní!
Šel jsem za tichým šploucháním. Občas udeřil o zem vrbový list.
Šel jsem až tam, kde se stíny rozhrnou a černá rampa skončí.
Ryby tam spolu s letadly plují nesmírou hlubinou mezi hvězdami.

Vonělo zrání.
Léto sbíralo svých pět švestek.
Slyšel jsem žít!
Bože, tolik práce ještě. A já tam, chápete?

Jak jsou ty obrovské smutky maličkaté v nočním nedozírnu.
Vzhůru hladinou startovala hvězda. Druhá. Tak přej si něco!
Na očích mi usedlo babí léto.
Nebylo co si přát.