Zní kapání na půdu oblohou obloženou
z ní oblak a oboblak obloukem se odeženou.
Spíš a necítíš čouzení dubových větvoví.
Spíš a netušíš, že na tucty vlaštovek ovdoví.
Mží a udatné listoví zůstává, kde má
já napůl sám nešťastně postávám, kde mám.
Spíš a nevidíš jak vespolné žloutnutí vítězí
spíš a neslyšíš louskání oříšků na mezi.
Pára se vypáře jak peří s polštáře,
jásavou zelenou traktory zaženou
pod pluhy vyhřeznou mazlavé hnědě
až slunce dosluní, až luna poluní
lístky se promění v šupiny sledě.
Zlí obtloustlí fořtové k jelenům vystřelí.
Tlí zraněným příbuzným souznění nedělí.
Spíš a neslyšíš huhňavé hobouvé hloubání,
Spíš a neslyšíš mechová mecheche na stráni.
Dští a bohatství zmáčené pršením poklesá
já napůl nasáklý postávám a nebobtnám.
Smíš smíšených párů houpávání podnítit
Smíš a neváháš nechápat, neváháš nečinit.
Pára se vypáře jak peří s polštáře,
jásavou zelenou traktory zaženou,
pod pluhy vyhřeznou mazlavé hnědě
až slunce dosluní a až luna poluní
vyhlídky vyhlídnou pravdivě bledě.
Mží a udatné listoví zůstává, kde má
já napůl sám nešťastně postávám, kde mám…
kde mám tebe?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
5 komentářů:
jak já to tu mám rád :)
ještě nějakou
A úplně nejkrásněji mi zní tohle dvouřádkoví:
"Spíš a necítíš čouzení dubových větvoví.
Spíš a netušíš, že na tucty vlaštovek ovdoví. "
Oběma vám pánové převelice děkuji a nebojte se, zase něco připíši.
Tak jo, bude to valčík... ;)
Jen úzkost, až na kost, jež je křehká, první jakost, smí říci, že...žárlíš na smutek...je jí bližší?
Okomentovat