Včera

V obálce z fotolabu přebarvený fotky nepravdivých obsahů,
skutečný svět omšelý a vyšisovaný rámuje ty kýče
a z mělkých hrobů vzpomínek úsměv tvůj na povrch vyprší.
Pak z televize sladce zjednodušené pravdy romantických filmů
slepí k sobě všechny stěží odlišitelné večery.

Z domácí kuchyně II.

Zase všechno chápu.

Stát se to může. Bydlíte tam rok nebo pět. Jdete si tak bytem, myslíte co máte kde za zkoušku a co bude potřeba umět. Nemáte upito, možná jste maličko unaveni, je totiž podvečer. A v obchodech vytírají podlahy, zmrzlináři počítají tržby. Vyšťavené slunce padá na hranu obzoru a stíny machrují. A horký den je sotva v půli, neboť vlahé noci bývají nejdelší.
     A vy jdete tím bytem tak, jak už tisícčtrnáctkrát. Ve chvíli rutinního míjení snadno sklouzáváme k drobným benevolencím. To se stává a je to přirozené. A tak nepodstatné půlcentimetry dají o sobě náhle vědět jednou mocnou srážkou. Narazí-li palec nohy na práh určitou silou, poškodí se prstu struktura. Krev opouští zaběhnutá řečiště a vlévá se na místa, kde být nemá. To víme. Nehet se štípe a palec modrá. To je prosím lékařsky dokumentováno a nejpitomějšího medika to nemůže zaskočit. A nervová zakončení se mohou přerazit, aby dostatečně silnými signály nakrmila nervová centra. Pulzy zásadního nesouhlasu, stížností a ironických „tudy ne“. O tom si můžeme přečíst. Věda se v tom již pošťourala a díky ní máme přesnou představu o tom, jak k tomu celému dochází. Nic na tom není, jen fyzika, chemie, matika, vzorečky, zkušenost. Víme, že se to stává. Víme, že máme pořádně zvedat nohy. Že se máme soustředit na to, co děláme a na to podstatné. Víme, že se tomu přesto nedá vyhnout. Víme, že jednou si ten palec ukopnem znova, leda bychom život proseděli. Není nic, co bychom nevěděli.
     Cítíme se o to míň zrazení vlastním bytem? Cítíme se o to míň zraněni vlastní ignorací a hloupostí? Bolí to míň?

Z vlastní hlavy XI.

Paradox doby: Kdo se bojí, musí do lesa.
Paradox vztahů: Je-li vám partner ukraden, jste ukradení vy jemu.

Z domácí kuchyně I.